Článek
Psal se rok 1970, bylo krásné, horké léto, čas prázdnin a dovolených, na které se nezapomíná.
Mým šéfem, hlavním a jediným v té době byl docent inženýr Jaroslav Kubát na katedře koksárenství a plynárenství Vysoké školy chemicko – technologické v Praze. A šéf řekl, že si dáme dvoutýdenní dovolenou. A k tomu dodal: „Hele, já pojedu na Berounku, máme tam chatu, ale manželka musí chodit do práce, takže tam budu sám s dcerou, je to tam velký dost, kdybys chtěl, tak tam třeba na pět, na šest dní přijeď taky, můžeme jezdit na loďce nebo plašit ryby, je tam nádherná příroda, takže jak budeš chtít.“
Neměl jsem zrovna nic na práci, navíc jsem byl sám, svou dívku jsem měl na Moravě a bylo mi zrovna něco přes dvacet a zajímal jsem se trochu o sport, dělal jsem kulturistiku a power lifting, občas jsem mlátil do kytary, tak proč si na pár dní nevyrazit do přírody?
Navíc, když to navrhne můj oblíbený šéf inženýr Kubát, tak platí pravidlo číslo jedna, jak jsme na katedře často říkali, málokdy je i košile bližší nežli Kubát, tak je to pravda, i kdyby to pravda nebyla, prostě jsme se domluvili, napsal jsem si čísla autobusů, které tam jezdily a v určené datum a v určený čas jsem se pohodlně uvelebil na čtyřsedadle skoro prázdného autobusu a nechal se unášet z nádraží Florenc směrem k Berounce.
Nevím přesně proč, jestli nás dříve bylo málo nebo se tak často nejezdilo do přírody nebo právě začínal čas dovolených a prázdnin, ale měli jsme za sebou už polovinu cesty a za celou tu dobu skoro nikdo nenastoupil. Teprve potom nastoupila mladá slečna a sedla si na čtyřsedadlo k oknu, prakticky přímo proti mně. Hned jsem si všiml, že je hezká. Je to jeden z nejlépe fungujících reflexů, kterým jsou vybavení prakticky všichni muži jakéhokoliv věku.
Vysvětlíme si to na příkladu.
Kdyby se do našeho autobusu nahrnulo třicet nebo čtyřicet všedních zjevů středního a vyššího věku, třeba třicet unavených úředníků nebo čtyřicet sklářů, v jejichž tvářích by se dalo číst, že jsou právě po šichtě, popřípadě pětatřicet soustružníků a mohly by to být i ženy středního a vyššího věku, třeba padesát uklízeček s různě velkými hadry na podlahu a s igelitovými pytlíky na odpadky, žádné zvony, bijící na poplach by nezazněly.
Kdyby ale mezi nimi byla jedna jediná hezká holka, tak vzhledem k našemu vnitřnímu biologickému nastavení by se u všech přítomných chlapů nebo prostě u všech přítomných na 100% rozezněly rozmnožovací sirény, naladěné na, jak jsme tomu ještě na škole říkali, pohlavní puding.
Co se ale nestalo. Hned jak jsem zaznamenal, že přímo naproti mě sedí sličná osmnáctka, autobus zastavil na další stanici a dovnitř se nahrnulo asi dvacet jugoslávských fotbalistů, jedoucích z tréninku, i s rozhodčím a s merunou a pobytem na sluníčku a u vody nažhavení sportovci se samozřejmě všichni nahrnuli kolem nás a hned se nás začali ptát, jestli tam bydlíme a jestli půjdeme večer do hospody, že by nás pozvali na pivo, tenkrát jsme ještě měli vztahy s cizinci o poznání srdečnější, než je tomu dnes.
A marně jsme jim vysvětlovali, že k sobě nepatříme, že jsme se na to čtyřsedadlo usadili náhodou a oni se smáli, protože si mysleli, že si z nich děláme legraci a hned se nás ptali, jestli už jsme svoji nebo teprve plánujeme svatbu. Střední útočník a levé křídlo mi gratulovali, že mám opravdu dobrý vkus na čerstvé, mladé maso, když jsem si k sobě vybral tak úžasnou slečnu… no, nakonec jsem byl rád, že už konečně vystupuji – a světe zboř se, slečna vystupovala taky. Nakonec jsem jí ještě pomáhal s batohem a celý autobus za námi tleskal nadšením, hlasitě se řehtal a povykoval, ať si to užijeme a že určitě budeme mít krásné děti.
Autobus zmizel za zatáčkou.
„No, to je dobrý, řekl jsem, člověk ani nemusí promluvit a hned se o vás všude ví úplně všechno. Nevíte náhodou, kde se tady říká U kamenického mlýna?“
„Jo, to náhodou vím, taky mám cestu tím směrem. Kdyby tam ti Jugoši nebyli, tak bych jela ještě jednu stanici, ale raději jsem vystoupila s vámi.“
Dali jsme se do řeči, cestou koupili ještě cigarety a něco k pití, coca-colu ve skleněných lahvích a já jsem řekl, že jedu na pár dní na chatu za svým šéfem.
Hanka, to už jsem věděl, že se jmenuje Hanka a začali jsme si tykat, řekla že jede za svým kámošem, ale není s ním domluvená napevno a když jsem se jí zeptal, jestli by tedy nešla se mnou, že budeme opékat vuřty, takže když jsme se takhle pomocí náhod, které se nám doslova vnutily, šťastně seznámili, měli bychom to oslavit.
Celý večer jsme strávili u mého šéfa na zahradě, byl rád, že jsme přijeli, myslel si, že Hanka je moje holka, tak nám ustlal v pokoji a sám s dcerou šel spát do prvního patra.
Něco jsme popili, večer a kus noci strávili povídáním a potom jsme si to s Hankou blaženě až do rána rozdávali ve voňavých duchnách.
Hanka byla ráda, že se může něco přiučit od mistra tantry, ráno jsme si udělali míchaná vajíčka a potom jsme se rozloučili. Žádné pokračování nebylo, ona měla svého jinocha, za kterým se odebrala a já jsem měl v té době holku, jak jsem již výše naznačil, s níž jsem chodil, ale byla zrovna na Moravě u rodičů, tak jsme museli v rámci udržení vyšší kvality intimního života trochu experimentovat. Ale takhle samo o sobě to byla docela zajímavá zkušenost, ne?
