Článek
Schválně, jestli poznáte, které dvě osoby nepatří do vánočních jesliček, které jsou v pozadí?
Ano, pokud jste tipovali Dexíka a moji výrobní asistentku Monicu, tipovali jste správně.
Jesličky (už dvakrát se mi podařilo napsat chybně "jestličky") jsou na náměstí v Průhonicích - a kdo bydlí v Průhonicích? A opět hádáte správně, ano, u nás, v Průhonicích, bydlí šéf hnutí ANO a předseda vlády České republiky pan Andrej Babiš. A kde jsme během posledních pěti let dělali nejsilnější rituály na hmotný úspěch, na bohatství a na hmotné zabezpečení do budoucnosti? Ano, zde, v Průhonicích.
Doma, v místní hospodě, ve slavném průhonickém parku, na náměstí a teď i v jesličkách, které se prý budou využívat i jako mateřská školka (dobrých nápadů není nikdy dost), je zajímavé, jak se to všechno, díky synchronicitě, vždycky sejde.
V podstatě se dá říct, že pan Babiš je náš soused a teď jsem si vzpomněl, když jsme kdysi dávno, ještě v divokých devadesátkách dělali s Arčou Lakšmí rituály a mantry na zajištění hmotného úspěchu, tak jsme jezdili pravidelně v rámci toho, že starším lidem se má pomáhat, za babičkou a dědou od Arči, kteří bydleli v Krči. Občas jsem měl dojem, že se spíše krčili v Krči, ale to je zatím vedlejší.
No a jak jsme pořád dokola dělali ty rituály a občas jsme to též rozebírali, když jsme byli v Krči na návštěvě, tak jsem řekl, že každý úspěch musí mít určitý prostor k tomu, aby se mohl uskutečnit, zrealizovat. A dědovi jsem řekl, ať si zkusí vsadit sportku, že děláme ty rituály také pro ně, aby si na ně sedlo unavené štěstí a děda říkal, že tomu nevěří, že je to nesmysl, protože jeho životní filosofie byl marxistický materialismus, jinými slovy, kdo nepracuje, ať nejí, ale nakonec tedy řekl, že jo, že si tedy padesát korun vsadí a uvidíme.
Potom jsme se bavili o další zajímavé věci, o místní infrastruktuře, v té době byly v Praze na prodej luxusní domy, jejichž cena by se dala popsat jako, že jsou za hubičku - a přes ulici byla velká dvoupatrová vila s obrovskou zahradou a protože jsem měl docela dobré známé, kteří pracovali v realitách, tak jsem věděl, že ona vila je v nabídce na prodej za sedmdesát tisíc korun. Ano, ještě jednou - byla za 70 000 Kč, nepřehlédli jste se. Proto se tomu asi někdy říkalo divoké devadesátky, že najednou bylo možné realizovat věci, které do té doby možné nebyly. A k tomu také měly sloužit i rituály, které jsme tehdy dělaly.
Tak jsem dědovi řekl, že vila, kterou vidí z okna svého pokoje je na prodej a to za směšnou cenu, protože majitel to chtěl mít rychle prodané a nic víc ho nezajímalo a dědovi se to zdálo moc. Hm, 70 000 Kč, to je drahé, to nevím, do toho bych asi nešel. No, prostě takoví ti lidé po prožitém marxistickém materialismu prostě byli. Vytýkat jsem jim to nemohl, sám jsem v té době měl ještě trvalý pobyt v Německu a děda si asi myslel, že ho chci ošulit, i když nevím jak, ale je fakt, že nikdo neví, co si dědové mohou všechno myslet. Dnes ta vila bude mít cenu tak dvacku, přinejmenším.
No nic, takže jsme pokračovali v našich rituálech a za dva týdny jsme opět přijeli na návštěvu a tak se ptám, jestli děd něco z tipovaných čísel uhodl.
"Nic, ani škrt," zněla lakonická odpověď.
"Hm, možná se tady projevilo to, že tomu nevěříš, to je v rituální praxi taky dost důležitá věc, musíš konat a přitom tomu věřit. To byla možná chyba celého minulého režimu. Lidé mu nevěřili a přitom nemusel být špatný. Měl prostě špatnou public relation. Což je ale věc, kterou si málokdo uvědomuje."
"Hm." A tím to skončilo.
Když jsme přijeli další týden na návštěvu, tak u sousedů bylo veselo. Chodbou zněl hlasitý smích, uvnitř se zpívalo a tančilo.
"Co se děje?" zeptal jsem se. Děda i babička se chmuřili: "Oni slaví. Vyhráli první ve sportce. A že se budou stěhovat, že prý teď už nemusí bydlet v sociálním paneláku."
Co se na to dalo říct? Hned mi bylo jasné, že princip výhry, na který jsme půl roku dělali rituály, přeskočil vedle do dveří k sousedům (jen tak mimochodem, bylo to v baráku, kde mezi námi a sousedy bydlela paní Bubílková a často tam též hostoval Miroslav Šimek, občas jsme se spolu bavili, byli to milí a příjemní lidé, tedy paní Bubílková ještě je). Bylo to v době, kdy měli velké úspěchy v divadle a v televizi, no, to jen tak mimochodem.
Sousedi nakonec koupili tu vilu za 70 000 Kč a bydlí tam i s rodinou dodnes. Babička s dědou jsou už po smrti.
