Článek
Patřím ke generaci, která neměla moc kladný vztah ke sportu, protože většina z nás cvičila pouze v rámci povinné školní docházky a to byla skutečná nefalšovaná nuda.
Jednou za týden jsme se mohli v rámci školních osnov pověsit za kruhy, dvakrát jsme si skočili přes kozu a jednou jsme přeběhli přes lavičku a to bylo asi tak všechno.
Vždycky, když jsem se stejně starých lidí jako jsem byl já a to už nám bylo třeba třicet nebo čtyřicet ptal, kdy naposledy aspoň chvilku viseli za ruce na hrazdě, tak to bylo většinou před patnácti až dvaceti lety.
Dlužno podotknout, že ještě v devadesátých letech nebylo jednoduché najít dobře fungující provozuschopné fitko a většinou tam ani neměli fungující hrazdu.
Je zajímavé, že od první německé okupace a v podstatě až dodnes pronásledují náš veřejný sportovní život různé, často až bizarní zákazy cvičení, ať už to bylo na základce, na střední škole nebo koneckonců i teď, kdy vás každá obyčejná návštěva fitka stojí nehorázné sumy.
Díky zákazům cvičení jsme po několika desetiletích dospěli do katastrofálního společenského stavu, kdy většina lidí není schopná soběstačného rozumného pohybu a končí o berlích, chodítkách a na invalidních křeslech.
Jelikož se celý život zabývám rozumným pohybem a tréninkem v rámci meditací a psychosomatického cvičení pohybového ústrojí, musím říct, že jsem upřímně zděšen, když vidím, kam jsme to ohledně udržování a udržení fyzických schopností u starších lidí "dopracovali".
To, že nemáte možnost vidět starší lidi v pečovatelských domovech a centrech během pohybové komunikace, neznamená, že tento problém neexistuje. Přitom řešení je jednoduché - stačí vybrat několik jednoduchých cviků ze široké nabídky a opakovat je stále dokola. K tomu by stačily jednoduché kurzy, popřípadě cvičební zařízení, které rovněž nemusí být složité. Zaráží mě hlavně neochota promluvit si o cvičebních možnostech, jako kdyby měl každý, kdo s danou problematikou pracuje, patent na rozum a oficiální povolení rozdávat rady.
