Článek
Kdysi dávno a je to opravdu už hodně dávno, takových, střízlivým odhadem je tomu již 35 let, jsem hodně experimentoval s takzvanou milostnou magií. Vycházeli jsme částečně z učení tantry, učení tao-jógy, z klasické sexuální magie a z lidové milostné magie.
Ve většině případů šlo o nalezení vhodného partnera nebo partnerky, když jste zrovna nikoho neměli, ale chtěli jste někoho mít a pořád dokola jste hledali a hledali nebo si dávali seznamovací inzeráty a nemohli jste nikoho najít.
Potom se objevilo jako jediné možné řešení této neradostné situace použití čárů, zaříkávadel, magie a kouzel.
Na úvodním obrázku je jedno z takových kouzel, které jsme mnohokrát vyzkoušeli pro své klienty ještě v době, kdy mezi námi jako sexuální dračice řádila stará dobrá Ariana.
Z látky jste vystřihli dvě postavičky, které se sešily k sobě - a byl z toho panáček. Panáčky jste potřebovali dva a potom jste si připravili magické byliny. Opět jste k tomu použili zkušenosti lidové magie.
Bylinné směsi jste míchali a drtili aktivní rukou, to znamená praváci pravou a leváci levou. Otvorem v horní části panáčkovy hlavy jste směs do panáčka nacpali, až byl pěkně baculatý a hlavu jste sešili. Určitě přitom většina panáčků byla ráda, že nejsou živí. I když spojení na živou bytost jste krátce po sešití uměle vytvořili.
Měli jste dva hadrové panáčky, které jste si pojmenovali, třeba Mařenka a Jeníček a během mumlání zaříkávadel a verbálních kouzel jste oba panáčky k sobě přivázali. Použili jste k tomu nejlépe červenou stuhu. Šlo o milostné kouzlo, takže červená stuha se k tomu mimořádně hodila. Mařenka představovala Marii a Jeníček představoval Jana. Jména jste zvolili podle skutečných osob, které měly k sobě zahořet nepřekonatelnou láskou. Pokud vám to někoho připomíná, tak to není náhoda. V Čechách, v zemi čarodějů je možné všechno, tedy i to, co v jiných zemích možné není.
Když byli panáčkové k sobě připoutaní, vložili se do látkového pytlíku, který se ukryl někde na dně truhly nebo na dně skříně, popřípadě za knihami v knihovně, kde se válely staré fotografie a mnohokráte přečtené časopisy. Věděli jste, že tam mohou pospolu, i s těmi časopisy, ležet třeba i několik let. Tak nějak se mlčky předpokládalo, že skuteční lidé budou k sobě citem prudké lásky přitahováni stejně dlouho, jak dlouho budou panáčkové někde schovaní. Když se to odehrálo někde na staré Praze, kde jsou romantické snad i dopravní značky, tak to bylo celé spíše více než méně romantické, koneckonců, vyzkoušet si to můžete i dnes.
Kdyby panáčky někdo našel a rozvázal nebo by je zlikvidoval a vyhodil, kouzlo by přestalo fungovat, prostě by pominulo a původní pominutí by zmizelo.
Většina známých a kamarádů a kamarádek si to chtěla vyzkoušet, takže to u nás často vypadalo jako v krejčovské dílně, kde se pilně šilo, magicky šuškalo a zaříkávalo. A potom to samé, ale bez toho druhého "š" v magickém slově, což mělo nedozírné následky.
Když jsem později počítal, kolik dvojic se podobným způsobem dalo dohromady a kolik vzniklo partnerství a manželství a kolik dětí se díky našim kouzlům nebo přesněji řečeno díky propagaci milostných lidových kouzel posléze narodilo, tak jsem došel k číslu, které mě upřímně vyděsilo.
Kdyby polovina z nich byla nespokojená se svým životem a se svou existencí, znáte to, každý druhý má deprese a existenciální trauma, většina se cítí ošizená současnou společností a všichni mají pocit, že jim někdo něco dluží, tak by byl problém. Je to jasná přesila a kdyby si to se mnou přišli vyříkat, tak mě umlátí čepicemi nebo pouzdry od mobilních telefonů a už by nebylo co řešit.
Jedinou záchranou je pro mě skutečnost, že nikoho nic nezajímá a i když to na jednu stranu znamená rozklad sociálních vazeb, mně osobně to přináší jistou naději na přežití tohoto roku 2026, kdy si raději nebudu nic přát a pokud po něčem zatoužím, tak nebudu k uskutečnění svých cílů používat magii.
