Článek
Všechno se opět podobá tomu, že budeme hovořit o sportu a lehce si naznačíme, který trénink bude pro vás nejlepší.
Než se rozhodneme, jaké cvičební schéma pevně zasadíme do svých tréninků, zkusíme se ještě jednou zamyslet nad otázkou, jak rozeznáme dobrého a špatného sportovce, popřípadě dobrého a špatného cvičitele nebo trenéra.
Nesmíme si nechat poplést hlavu tím, že existují sportovci, kteří jsou slavní a známí a vedle nich se čas od času setkáme s někým, kdo sice houževnatě cvičí, ale nikdo o něm neví a nikoho nezajímá.
Osobně si myslím, že když někdo rychle běhá a téměř vždy spolehlivě a včas doběhne do cíle, dá se o něm mluvit jako o sportovci - běžci, stejně tak, když někdo zdvihne 200 kilo nad hlavu, tak je to s největší pravděpodobností sportovec, těžký atlet nebo bodybuilder.
V praxi ale hraje největší roli při posuzování sportovních výkonů a posuzování kvality sportovce spíše to, jestli sportovec patří do nějakého sportovního klubu nebo do oficiálního sportovního svazu, popřípadě organizace, která ho může prohlásit za sportovce, i kdyby v podstatě nic nedokázal nebo by podával nižší výkony než ostatní. Popřípadě by si dokázal pomocí sportu tak nanejvýš ublížit na zdraví.
Mně bylo vždycky divné, že jsem cvičil celý život, možná bych i neváhal říct, že jsem cvičil a trénoval na maximum, tak, že více to už ani nebylo možné, podával jsem docela slušné sportovní výkony, nikdy jsem nebyl členem žádného sportovního sdružení nebo svazu, ale třikrát za sebou jsem vyhrál jakousi vysokoškolskou soutěž o „nejsilnějšího muže“, prostě to tak je, i když se tomu můžeme dnes třeba jen sytě zasmát, ale stalo se to. Šlo o jednoduché rozhodování, buď něco zdvihneš nebo ne - a zdvihnul jsem víc, než na co se zmohli ostatní. Ale nikdo o mně nikdy nemluvil ani nepsal jako o sportovci a nikdo mě nikdy ani nedával se sportem dohromady.
I v dnešní době, když je mi 78 a porovnávám se se sportovci, kterým je kolem 78 let, tak z toho srovnání nevycházím úplně nejhůř, určité výkony tam stále jsou, a přitom mě nic nebolí, ale je naprosto jasné, že se nikdy pro nikoho nestanu vzorem sportovce nebo člověka, který sportu věnoval celý svůj život.
Dnes je to ještě komplikované tím, že pokud je někdo ze sportovního hlediska slavnější nebo uznávanější, tak většinou vystupuje v reklamě nebo propaguje potravinové doplňky, popřípadě zastupuje organizaci, nabízející anabolické steroidy a jiné škodliviny, což není bohužel úplně čistá soutěž, protože to je přesně to, čemu jsem se celý život vyhýbal a ani dnes do sebe necpu žádné prášky, léky, medikamenty, podpůrné preparáty, vitamíny, ibalginy nebo ibuprofeny, spíše bych dnešní situaci hodnotil tak, že do sebe necpu ani přiměřené množství normálního zdravého jídla, protože na to prostě a jednoduše nemám.
Stále pro mě ale zůstává záhadou, proč vám v dnešní společnosti zatleskají pouze v tom případě, když se se svým výkonem nebo se svým uměním nebo intelektuálními schopnostmi přilepíte na jakoukoliv obecně uznávanou (neříkám prospěšnou, ale uznávanou) organizaci, veřejnou autoritu, spolek, firmu nebo sdružení, jinak prostě, i kdybyste byli strůjci zázraků a disponovali jakoukoliv, třeba i nadpřirozenou dovedností či silou, nebudete pro nikoho existovat.
