Článek
Ve svém životě jsem se mnohokrát stěhoval, šestkrát jako dítě s rodiči a dvacetkrát jako dospělý (většinou za prací nebo v rámci podnikání po celém světě) a když se nyní zamyslím, co bylo pro mě prakticky pokaždé a na každém místě to nejdůležitější, tak to bylo buď hřiště, v dětství i pískoviště nebo tělocvična, popřípadě jakékoliv místo poblíž bydliště, kde se dalo cvičit nebo se dalo, jak se říká fyzicky "vyblbnout".
To bylo pro mě pokaždé nejdůležitější. Do mých (nebo svých?) osmnácti let, čili do úspěšného ukončení střední školy (do maturity), ještě neexistovala v Čechách fitka, ale byly různé tělocvičné zájmové kroužky, takže jsem se mohl připojit k nadšencům, kteří cvičili jógu (přesněji řečeno hatha jógu, ale i tak dobrý) nebo karate, později sebeobranu (vždy se daly najít nějaké lidové kurzy sebeobrany, bylo to praktické pro život na ulici) a později, asi tak od mých osmnácti let se objevily první možnosti cvičit kulturistiku, posilování, později bodybuilding popřípadě si na mezinárodním hvězdném nebi vybrat stálici, podle které jste si mohli seřídit svůj osobní trénink. Pro mě byl takovou hvězdou Arnold Schwarzenegger, který je stejně starý jako já a kterého jsem nenápadně sledoval od počátků jeho sportovní kariéry.
Veledůležitou věcí v životě se pro mě stala venkovní sportoviště nebo jak to nazvat, tam jsem už jako dítě trávil veškerý svůj volný čas, byla to místa, kde jsme si později i jako dospělí lámali při různých nehodách ruce i nohy, ale, což bylo asi nejdůležitější, zapsal se pobyt na těchto místech do způsobu našeho života.
Jak říkám, nejde o podávání udivujících výkonů, nejde ani o celoživotní usilovné cvičení, spíše jde o možnost skloubit společenskou komunikaci s občasným protažením celého těla. Nikdo zatím v tomto směru neprováděl žádný vědecký výzkum, nikdo to nějak zvlášť do pitoreskních podrobností nestudoval a nezkoumal, přesto jsem si všiml, že lidé, kteří vyrůstali takzvaně na ulici a nemuseli to být zrovna obyvatelé místního chudobince, byli psychicky i fyzicky odolnější a úspěšnější ve svém pozdějším zaměstnání než kdokoliv jiný, kdo vyrůstal takzvaně v bavlnce pod neustálým dohledem pečujících rodičů.
Myslím si, že by se těchto poznatků dalo využít i při řízení a vedení současné rozhárané a psychicky nejednotné společnosti, kdy nám větší část mládeže začíná tiše a nenápadně podléhat hnilobnému procesu v zajetí počítačů s rafinovanými programy a umělých inteligencí.
