Článek
Když jsem dospíval, přišel čas nechat si pomalu udělat řidičský průkaz, což mě docela nadchlo, protože jsem se již těšil, jak budu jezdit a samostatně řídit vozidlo. Tak jsem se hned, jak to jen šlo přihlásil na kurzy na řidičák, nejdříve jsem si udělal kurz na malou motorku do 50 ccm, potom na normální motorku a hned nato kurz na auto a začal jsem jezdit, ani jsem pořádně nevěděl kam, dokonce jsem i málokdy používal mapu, takže jsem musel mít všechny možné cesty v hlavě, protože žádná GPS navigace neexistovala, jediná možnost, jak se totálně někde neztratit, byla koupit si mapu a trochu si ji před jízdou prostudovat.
Můj otec v té době byl voják z povolání, specialista na tanky, ale s tankem normálně nejezdil, měl Jawu 250 a auto Škoda Octavia.
Když jsem nemusel do školy, byly letní prázdniny, tak jsem celý červenec a srpen projezdil na motorce, jel jsem k babičce na Moravu a tam jsem každý den vyrazil na spanilou jízdu a prostě jsem jel tam, kde to vypadalo zajímavě, nic jsem si dopředu neplánoval a tímto způsobem jsem si projel celou Moravu, nahlédl jsem do každé vesnice, do každého města a strašně mě to bavilo.
Podobných akčních řidičů bylo v té době nápadně málo, protože skoro nikdo nikam nejezdil, protože to bylo pro většinu lidí hodně drahé takže v té době u nás jezdilo po silnicích hrozně málo aut. Když jedno auto během odpoledne projelo vesnicí, tak vybíhali lidé ze dveří a děti běžely na silnici a nadšeně čichaly vůni spáleného benzínu. Prostě všechno bylo trochu jinak, než na co jsme dnes zvyklí.
Okružní poznávací jízdy, když nemáte nic jiného na práci, je jedna z nejlepších zábav, které jsem v životě poznal. Zvláště, když jsou prázdné silnice. Ale nejezdil jsem autem, veškerá moje zábava byla jednostopá, jídlo jsem si vzal ráno s sebou, potom jsem si u dělal jednu větší přestávku někde v lese, odpočívadla tenkrát taky moc nebyla a u benzínek se toho moc koupit nedalo, kromě benzínu, samozřejmě. Ještě se na dva litry benzínu dal koupit půl litru oleje a ten se smíchal s benzínem, nalilo se to do nádrže a člověk pak letěl krajinou jak čarodějnice na koštěti.
Jezdil jsem si takhle několik let, vždycky jsem jel sám, nikoho jsem s sebou nebral a jak si tak vzpomínám, tak mě to nikdy ani nenapadlo, prostě jsem vždycky jezdil sám. Na motorce i později autem, zvláště, když už jsem to šněroval nejenom po Čechách a po Moravě, ale i po Evropě.
Akorát jednou jsem jel se svou druhou manželkou z Německa do Švýcar na Matterhorn, protože to ještě pořád nebylo zvykem používat navigaci, mapu jsem neměl a žena moje, která byla též hodně akční, tak tam už byla asi měsíc předtím, trefila tam i zpátky, tak jsem se nechal vést. Bylo to docela zábavné, protože se ještě před Zermattem musíte i s autem "nalodit" na vlak, který vás veze skrz desítky tunelů a vy přitom sedíte v autě a můžete v klidu pokuřovat. Dobrý zážitek.
To, že jsem jezdil zásadně sám a že jsem nikdy nebral stopaře, to byla jedna zajímavost, s těmi stopaři to přišlo tak nějak samo od sebe, nikdy jsem s nimi neměl žádnou špatnou zkušenost, ani jsem neslyšel nějaké divoké zvěsti, jak stopaři rozsápali důvěřivého řidiče, ale chtěl jsem prostě být v autě sám, to je všechno a nechtěl jsem nikomu dělat taxíka. Myslím si ale, že jsem snad nikomu neublížil, je nakonec pravda, že stát se mohlo cokoliv, i když na druhou stranu jsem nikdy v životě neměl ani jednou jedinkrát žádnou nehodu.
Určitě v tom ale svou roli hrálo i štěstí. V Německu jsem jezdil dost rychle, měl jsem sierru dvoulitr, to bylo autíčko jak drak a později jsem si koupil sportovní dvoudvéřové vozítko megane, to taky dokázalo švihat, že to za sebou nechávalo žíznivou čáru. Když jsem projel kolem policajtů, tak si mě většinou ani nevšimli. Ale i tak jsem ročně platil na pokutách za nedodržení rychlosti kolem 15 tisíc. No, dnes je to horší, protože bych asi přišel o řidičák.
Zajímavý byl ale můj vztah k motocyklům, mohl jsem si vyzkoušel všechny možné i nemožné motorky od BMW až po harleye, zažil jsem i jízdu na harleyi v Santa Fe a v Los Angeles, takový ten styl Easy Rider, ale byl jsem spíše sběratel zážitků než cestovatel, takže jakmile jsem si jedno přání splnil, už jsem měl vyhlídnuté další a to první jsem už neopakoval.
Takže, jakmile jsem si projel celou Moravu podle svých prázdninových představ, tak mi představa motorky vypadla z hlavy a už jsem si užíval pouze s auty, se sierrou a s meganem. A věru, že jsem obě auta otestoval na všechno, co se s takovým autem a v takovém autě dá dělat. Bylo to několikrát i na ztrátu řidičáku a párkrát možná i na cestu do lochu nepodmíněně, i s tím, že přišlo kromě jiného na divoký sex za volantem během jízdy po staré Praze, s tím, že v kufru jsem měl ještě druhou ženu, ale na druhou stranu si nemohu stěžovat, že by mi osud nějakou tu vysněnou radost nedopřál.
Dnes mi neříkají nic ani motorky, ani auta. Pohybuji se ekologicky po svých nebo pomocí MHD, vyhýbám se i tomu, abych se nechal někým někam odvézt. Je to zajímavé, proto jsem také nad tím nějaký čas mudroval a hledal sám v sobě odpovědi, abych věděl, co bych komukoliv v tomto směru doporučil či poradil, kdyby se mě na cokoliv z oblasti užitého motorismu zeptal.
