Článek
Každý člověk, který v životě hodně cestoval, má svoje oblíbené nádraží. Mým oblíbeným vlakovým nádražím byly odjakživa Bubny na Praze 7, protože mají své zvláštní kouzlo a specifickou atmosféru. Možná i silnější než jiná slavná nádraží, která známe z Hollywoodských filmů.
Mým nejoblíbenějším autobusovým nádražím se stalo nádraží Florenc - a opět, mám s tímto nádražím spojené množství vzpomínek, které by vydaly na knihu. Možná ji ještě napíšu, podle toho, jak na tom budu s časem.
Spojení nádraží s bubnováním se odehrálo nenápadně a nebylo to spojení účelové, spíše se zde setkalo více zajímavých a neopakovatelných náhod.
Již po ukončení základní devítileté školy v Rakovníku jsem se pokoušel přihlásit na rakovnickou dvanáctiletku nebo jak se též říkalo, na gympl, ale nevzali mě. I když jsem základku skončil se samými jedničkami, bylo to na přijetí na Střední všeobecně vzdělávací školu v Rakovníku málo.
Moc jsem to nechápal, protože to bylo v době, kdy jsem začínal psát své první články, které v následujících letech vycházely ve všech možných a někdy i trochu nemožných časopisech a novinách. Nebyl jsem novinář, ani spisovatel, bylo mi teprve patnáct, život před sebou, ale střední škola se mi tenkrát docela hodila, protože to byla jediná cesta, jak se dostat na vysokou. A na vysokou jsem se chtěl dostat, protože jsem chtěl pracovat ve výzkumu. Ještě jsem ani přesně nevěděl, co bych mohl zkoumat, ale osud to tak nějak rozhodl za mě - budeš zkoumat psychopaty.
Díky jednomu nebo dvěma psychopatům jsem se nedostal na rakovnickou dvanáctiletku, ale musel jsem dojíždět do Nového Strašecí.
Tři roky jsem každý den trávil tři až čtyři hodiny na cestách. Ráno, za deset minut půl sedmé jsem nasedl na vlak jedoucí z Rakovníka do Lužné, kde jsem čekal půl hodiny až tři čtvrtě hodiny na spojení do Nového Strašecí. Na nádraží jsem si přestoupil na autobus, který mě a ještě pár stejně postižených převezl na náměstí v Novém Strašecí, kde byla škola.
Zpátky do Rakovníka jsem jezdil autobusem z náměstí Nové Strašecí přes několik vesnic, mezi nimiž byly i legendární Krušovice, kde je známý pivovar, i když je pravda, že mi to život nijak zvlášť neusnadnilo.
Když jezdíte pravidelně vlakem a stejně tak, když jedete půl hodinu nebo hodinu autobusem a opakujete to prakticky každý den (volné soboty tenkrát ještě nebyly takovou samozřejmostí jako dnes) tak těch jízd bylo skutečně požehnaně). A začnou se vám automaticky vybavovat rytmy a melodie, které jsou spojené s kolébáním vozů a s drncáním kol.
Možná i díky tomu jsem si brzy oblíbil hru na kytaru a bubnování ve stylu tamtamy vás mají rády, proto vám teď posílají zprávy.
Jak už jsem o tom mnohokrát psal, pevně věřím, že kolektivní bubnování posiluje zdraví a proto také je velmi dobrou arteterapií, když se člověk snaží zbavit se jakýchkoliv traumat, třeba i ze šťastného dětství.
