Článek
Dělat fotky byla vždycky moje vášeň a jsem docela rád, že jsem zažil a prožil závěrečnou dobu analogové fotografie, kdy jste si fotky, které jste dělali, museli sami vyrábět v černé komoře při temně červeném nebo zeleném osvětlení. Kdo to nezažil, ten to nikdy nepochopí. Jediné, co k životu stále dokola potřebujete je fotoaparát, černobílý negativ, dobrá a ke spolupráci ochotná modelka a potom už jen vývojka, přerušovací lázeň, ustalovač, vana s vodou, prádelní šňůra a kolíčky na prádlo, k tomu základní potraviny, většinou klasických deset deka vlašského a dva nebo tři rohlíky a cola.
Většinou jsem dělal takzvané pozitivní fotomontáže, to znamená, že výsledné fotky byly většinou černobílé. Pokud jste do nich chtěli dostat barvu, museli jste si je sami nabarvit, většinou ještě anilinovými (jedovatými barvičkami), člověk se musel soustředit na práci, aby si anilínky nespletl s kolou nebo s jiným pitím, bůhví kolik fotografů a umělců natáhlo bačkory, když se otrávili v černé fotokomoře, to je takové spíše hloupé než romantické, ale stávalo se. Potom se fotky sušily a ručně vystřihovaly, dodnes mám zdeformované prsty od nůžek zn. Solingen, pak se to všechno retušovalo a lepilo dohromady a výsledná koláž nebo fotomontáž se přefotila. Teprve později s nástupem nových časů se výsledný obraz mohl naskenovat, čili prošel procesem digitalizace a dal se použít pro tisk nebo reprodukci.
Myslím, že mohu považovat za osobní štěstí, že patřím k tomu šťastnějšímu houfu černobílých fotografů kteří svou práci přežili, nevím ani, jestli v relativním zdraví nebo prostě jen přežili, ale měl jsem své fotky v desítkách časopisů a publikací našich i zahraničních, dostal jsem se díky své práci až do Hollywoodu a do časopisů edice Hustler a Playboy, majitele Playboye jsem dokonce přežil, to je taky docela k zamyšlení, stejně tak jsem přežil i starého dobrého Hustlera, pro kterého jsem pracoval asi deset let, spolupráci pak bohužel narušila zkáza Dvojčat, ale to už jsou věci, které člověk neovlivní, spíše to všechno odnese, protože to narušuje spolupráci.
U nás jsem dlouho pracoval pro Krátký film Praha, studio animovaných filmů, potom jsem si natáčel vlastní filmy ve vlastní režii - a dalo se z toho docela dobře žít a byla u toho legrace.
Vždycky jsem si našel byt, který se dal pronajmout třeba na rok nebo na dva, s tím, že se v něm dal zařídit ateliér na natáčení, potom to chtělo vymyslet námět, scénář, kameru a režii, většinou jsem měl jednu modelku, která se mnou spolupracovala jako asistentka na plný úvazek a potom jsem už jenom psal a fotil do časopisů, do novin a prostě všude, kam se dalo, někdy jsem si i sám zahrál buď ve filmu nebo jsem se párkrát objevil jako fotomodel, proto jsem také musel cvičit a udržovat tělo ve formě. Když jsme dokončili jednu zakázku, museli jsme všechno zlikvidovat, ateliér vyklidit, nábytek, i když byl často drahý, vyhodit a najít něco nového. Někdy jsem musel táhnout i dva byty najednou, je pravda, že peněz nikdy nebylo dost, nebyl jsem ale nikdy ničí zaměstnanec a i když to často bylo doslova z posledních sil, vždycky jsem byl ten, kdo to všechno vymyslel, zorganizoval, režíroval a nakonec i zaplatil, ať už jsem ty peníze splašil kdekoliv a jakkoliv.
Což je vlastně to, co mě na této práci bavilo nejvíce - byla to nezávislá umělecká práce, kdy jsem byl současně tvůrce, spisovatel, scénárista, copywriter, režisér, fotograf a kameraman, střihač, řidič, dopravce, stěhovák a nakonec i prodejce a redaktor, který na sebe píše kladné recenze a někdy i člen ochranky. Jak jsem si občas říkal, to by si normální člověk nevymyslel. I když jako námět na film by to mohlo být docela zajímavé a originální.
