Článek
Taky jsem to mohl nazvat Neo čeká v metru na matrix. Je zde více možností a všechny jsou správné.
Jak jsem takhle často jezdil po Praze v nočních hodinách, zvykl jsem si na prázdné tramvaje, prázdné autobusy, prázdné metro a často i prázdné ulice. Praha ve dne mi potom obvykle připadala taková spíše tlaková a přeplněná než zajímavá. Všude bylo všeho příliš mnoho. Hlavně nezajímavých lidí.
Stanice metra Holešovické nádraží - když jsem se v šedesátých letech přistěhoval do Prahy, bydlel jsem na adrese Plynární 29, což je hned vedle stanice metra Holešovické nádraží. Tenkrát tady ještě žádné metro nebylo, bylo tady šedivé nádraží, stanice tramvaje a stanice autobusu, legendární dvoustovky, která spojovala tuto část Holešovic s novými a starými Bohnicemi. Což bylo ještě v době, kdy Bohnice byly kousek za Prahou, na loukách se v Bohnicích pásli koně a kromě pověstného blázince tam nebylo nic, co by staré Bohnice spojovalo s Prahou. Až na ten autobus číslo 200.
Potom jsem se ještě mnohokrát stěhoval, ale stále jsem v soustředných kruzích pendloval a kroužil kolem Plynární 29. Jeden čas jsem bydlel v Osadní ulici, to je na skok od Plynární, další čas jsem pobýval na Arbesově náměstí pod Petřínem, taky to tam nebylo špatné, potom v ulici U smaltovny a pár let jsem byl i v těch starých Bohnicích na trase autobusu 200, potom opět na sedmičce ve Vinařské ulici a ještě asi na dvou až třech dalších adresách. Pokud bychom přijali tezi, že změna je život, tak jsem tady žil skutečně naplno.
Kousek vedle bydlela se svým manželem a se svým synem i moje švagrová, sestra mé první manželky, pracovala v podniku Barvy a laky a vždycky mi nosila z práce různé barvy a různé laky, které jsem používal na malování obrazů, protože jsem v té době pracoval v Krátkém filmu Praha, ve studiu Jiřího Trnky. Bylo to všechno bouřlivé, ale zajímavé, s uměleckým nádechem, švagrová potom spáchala sebevraždu, což jsem nepochopil dodnes proč, prý se v dopise na rozloučenou doznala, že se zamilovala do svého šéfa a nedovedla si s tím poradit. Přitom to byla hezká ženská, určitě by se všechno, co se týkalo jejího šéfa dalo vyřešit i jinak, ale někdy se holt stane, že člověk spadne do neřešitelné osudové pasti, přičemž se řešení téhož často nachází pouze v nějakém špatně zpracovaném a zažitém názoru. Nefunguje psychosomatika.
Na Plynární 29 začal svou zářnou kariéru též diskžokej Pavel Černocký, bratr slavné Petry Černocké. Zalíbila se mi možnost pracovat jako diskžokej, tak jsem si udělal podobně jako to měl Pavel také přehrávky a zkoušky na diskžokeje, i když to byla taková věc, kterou si Pavel vymyslel, protože tady nikdo jiný diskžokej nebyl, no, někdo musel být první, potom se k nám přidalo ještě asi deset dalších, takže Československá republika měla v té době 14 miliónů lidí, z čehož asi deset pracovalo jako diskžokej. V té době tady byla pracovní povinnost a pokud člověk něčím oficiálně nebyl, tak byl jednou nohou v kriminále za příživnictví. No, přiživovat jsem se nechtěl, tak jsem to později ještě obohatil o toho režiséra Krátkého filmu. Volná pracovní doba, stálý plat a dobrá image. Proč ne? Mezitím zbourali barák, který stál hned za křižovatkou Plynární - Argentinská a postavili tam metro Holešovické nádraží. Což byla také konečná metra linky C, potom to prodloužili až na Prosek a sláva Holešovického nádraží, které bylo také tak trochu tržiště a překladiště různého zboží a kontrabandu, ze dne na den vyprchala a zbylo jen prázdné, nezajímavé nástupiště a venku natažené koleje, po nichž občas v noci přejela noční tramvaj. Většinou prázdná.
Kolik se zde již potkalo lidských osudů a kolik lidí zde své osudy začínalo, například se zde narodila v roce 75 moje dcera a nakonec jsme se stejně všichni někam odstěhovali nebo jsme si našli jiné působišti, hodně lidí se jen přesunulo o pár stanic výš do bývalého blázince a současné nemocnice Bohnice. Snad tam bude o ně dobře postaráno, ale prý tam mají zrovna teď beznadějně plno.
