Článek
Dnes jsem si zničehonic vzpomněl na redaktora Jirku Jakoubka z Rudého práva, který k nám často chodil na návštěvy, vždycky jsme seděli v pokoji a popíjeli vodku s džusem, což byl pro nás takový komunistický calvádos a mluvili o všem možném, hlavně o různých zajímavostech. Jirka pracoval v zahraničním oddělení Rudého práva a měl obrovský přehled o všem možném, hlavně byl v té době uznávaným specialistou na Čínu a na čínskou politiku a mimo jiné se osobně též setkal s Mao-ce-tungem, no, řekněte sami, znáte někoho, kdo by třeba hodinu klábosil s velkým Maem?
V souvislosti s Jiřím jsem si vzpomněl i na Jirku Hochmanna, s nímž jsem se seznámil rovněž přes zahraniční oddělení redakce Rudého práva a na Ilju Šetlíka, napůl Čecha a napůl Itala, který rovněž pracoval jako redaktor v Rudém právu.
Hochmann později emigroval do USA, kde v roce 2012 tiše skonal jako vysokoškolský pedagog. Ilja Šetlík si vzal moji rozvedenou matku a stal se oficiálně mým nevlastním otcem. V redakci Rudého práva trochu zlobil, takže ho nakonec vyhodili a skončil jako jeřábník na stavbě.
Jakoubek to s českým calvádosem občas trochu přeháněl, takže, když jednou jel od nás (bydleli jsme na Praze 7, v Plynární ulici 29), dostal na křižovatce Veletržní - Dukelských hrdinů mrtvici, prakticky zemřel za volantem, lehce opřený i se svým mercedesem o Veletržní palác. Dnes si občas říkám, že tohle všechno jsou informace, které už nikde nenajdete, i když na druhou stranu, k čemu by vám byly? Ale je to taková zajímavost, že skoro všichni mí známí z té doby byli z Rudého práva, kde pracovala i polovina mých příbuzných. Je to téměř neuvěřitelné. V průběhu sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let jsem v České republice znal prakticky všechny lidi, kteří zde něco znamenali, popřípadě měli na cokoliv takříkajíc silnější vliv.
