Článek
Dosáhl jsem věku moudrých starců nebo alespoň starců, kterým se již dostalo od života nejednoho ponaučení, takže mohu náručí plnou a bez sebemenšího uzardění rozhazovat zkušenosti a popisovat dobrodružství, která mají na rozdíl od ostatních, jimiž internet v poslední době doslova přetéká, vyšší cenu, spočívající v tom, že jsou vlastní. Doufám, že jsem to řekl dost jasně a srozumitelně.
Ano, mohu si neobyčejně snadno najít na netu hromadu dobře míněných rad, co bych měl jíst a jak bych měl cvičit, abych se ve zdraví dožil co nejvyššího věku, ale bohužel jsou to rady od lidí, kteří ještě nedosáhli ani poloviny mého věku a nemohou o sobě po pravdě tvrdit tak jako já, že ve svém životě již poctivě odcvičili přes šedesát let. Ani jeden z nich, jak se říká, nechodil v mých botách, je potom otázka, jestli bych spíše já neměl radit ostatním, co mají a co nemají dělat?
Řekl bych, že každý ve svém životě řeší pár otázek, které by se daly označit jako kardinální, stěžejní nebo prostě zásadní a podle toho, jakou zvolí odpověď a jakou cestou se dá, se může měřit kvalita jeho života, popřípadě celková spokojenost, které během své existence dosáhl.
Nejzákladnější otázky jsou, čím budu? Jaké bude moje zaměstnání nebo povolání, čím si zajistím pravidelný příjem a co udělám v rámci zachování zdraví a práceschopnosti a potom je veledůležitá otázka, jak budu řešit své partnerství? S kým budu, jak dlouho s ním budu, chci mít s někým rodinu, děti, jak budu řešit společné bydlení, společné zájmy, jsem typ pro věrnou, nehynoucí lásku nebo by se mi spíše líbilo otevřené partnerství s možností kdykoliv odejít a najít si někoho jiného?
Pamatuji si, jak jsem jednou diskutoval se svými kamarády, to nám bylo asi tak dvacet, život před sebou, vlastní partnerské zkušenosti prakticky žádné, jakým způsobem by bylo nejlepší najít si zajímavou kamarádku, známost, holku na chození nebo prostě jakoukoli v rámci společenských pravidel použitelnou ženskou, protože to vůbec nebyla jednoduchá otázka s jednoduchým řešením.
Lidé se seznamovali (mluvím teď o době před padesáti lety), buď ve škole nebo v práci a v nepatrné míře také na tanečních a diskotékách. Nevím, jestli je to v dnešní době jiné nebo v něčem lepší, pochybuji, protože seznamování bylo vždy těžkou společenskou disciplínou, stačí si přečíst pár starých románů, o čem asi tak jsou a podívat se na několik desítek hollywoodských filmů, o čem asi tak jsou – všechno se motá kolem dvou motivů, pomsta a nalezení životního partnera. Když je to balada se smutným koncem, může být oním životním partnerem i nadržený vodník. Však to znáte.
Je to pořád ta samá písnička na stále dokola omílané, stále však nevyřešené téma – dohazovač zná jednu dívku, co má dukáty a hledá vhodného nápadníka, budoucího manžela. Vhodnost a nevhodnost jakékoliv nabídky je dána většinou věkem a možností kompenzovat věkové nedostatky penězi, materiálními prostředky a hmotným zabezpečením.
Klasický středověký dohazovač se v průběhu let a s vynálezem tištěných časopisů a novin nenápadně změnil na inzertní rubriky s placenými inzeráty a v poslední době pomáhají zatím ještě doufajícím hledajícím internetové seznamky a sociální sítě. Základ je ale pořád stejný – dohazovač Kecal ve dvojkové soustavě vybere z množiny náhodných nabídek všechny, kteří jsou takříkajíc potenciálně kompatibilní a o dalším již musí rozhodnout vlastní oči, rozum a cit.
Tak jsme se o tom s kámošema bavili, dávali k dobru různé historky a hledali jsme nejvhodnější způsob seznámení, až jsem z toho usoudil, že nejlepší je prostě rovnou na ulici nebo prostě kdekoli oslovit holku, která se mi líbí a buď zareaguje dobře a začneme se bavit nebo mě odmítne, díky, už jsem zadaná, doma na mě čeká manžel a dvě děti, ale rovnou vidím, do čeho jdu a navíc mám i sám možnost rychle vycouvat ze situace, která mě z jakéhokoliv důvodu nebude sedět.
Kámoši ale živě nesouhlasili, otevřeně přiznali, že by k tomu neměli odvahu, a navíc oslovení na ulici se jim zdálo nevhodné, téměř až neslušné – a jak jsem si všiml, ono to tak platí prakticky dodnes. Když jsem se nedávno bavil s mladými a diskutovali jsme o tom, jaký způsob seznámení by byl pro současného dospívajícího člověka nejlepší, tak při zmínce o možnosti oslovení půvabné mladé dámy na ulici se i ateisté křižovali a lidé, které jsem do té doby měl za docela odvážné se krčili a kryli si hlavu, jako kdyby na ně útočil nepřátelský dron.
Inu, já jsem si tenkrát řekl, no dobrá, když se mí kamarádi projevili v oblasti oslovování holek na ulici jako nepoužitelní a k možnosti použít vtipný placený inzerát se obrátili zády, protože jim připadalo, že je to seznamování pro starší a rozvedené – vydám se sám cestou osamělého bojovníka.
Ano, je pravda, že oslovit půvabnou dívku na ulici je těžké, často i hodně těžké, ale není to nemožné. Bohužel přitom musíte stále překonávat rušivý komunikační šum způsobený příslušníky asociálních subkultur a rebelujících mládenců pod vlivem návykových látek, kteří se snaží potěšit svou chlípnou mysl třeba tím, že začnou zajímavě vypadající slečny osahávat, potom nastane situace, kterou označuji slovy „tak trochu k zamyšlení“, protože nikdy nevíte, jak můžete dopadnout, když se budete snažit zasáhnout jako strůjce spravedlnosti. Vždycky takové příhody končily nepříjemnou strkanicí a stačí být i v dobrém slova smyslu o poznání lépe trénovaný, snadno vám pak úřední psychopat napaří nepřiměřenou obranu a budete všem zúčastněným platit sádru, ušlý zisk a bolestné.
V zásadě se ale oslovení na ulici, když je to v klidném prostředí a není důvod si vás plést se zoufalým bezďákem, nemáte, slečno, pár drobáků…? dá použít. S nasazením rozumu, citu a trochu i smyslu pro humor se dá mluvit o 95% úspěšnosti. Navíc jedna zajímavost – několikrát se mi při mých lovech beze zbraní stalo, že zajímavá dívenka, které jsem si všiml na poslední chvíli, ale ještě neoslovil, oslovila mě. Možná to byl zajímavý i když nečekaný produkt mé vlastní pokusné činnosti, ale rozhodně to byly situace, které stojí za hlubší zamyšlení.
Jak vypadá situace, když se rozhodnete dát si inzerát? Kámoši od této možnosti couvli, jako řešení se jim to zdálo být dobré akorát pro starší lidi, přece si mladík nebude dávat inzerát na seznámení. Já jsem si zase říkal, ale kdo nezkusí, nic se nedoví.
Několik měsíců jsem věnoval přípravě. Zakoupil jsem psací stroj a zopakoval si lekce, týkající se rychlosti psaní. Sehnal jsem použitelný foťák na kinofilm východoněmecké značky praktica. Dnes to zní skoro komicky, ale v té době to byla jedna z nejlepších zrcadlovek na kinofilm, která se dala za rozumnou cenu sehnat. Žádná slečna nepohrdne zajímavým portrétem. Dále jsem zkontroloval auto, aby bylo v pojízdném stavu, protože kdoví kam a kolikrát budu muset v rámci seznamování jet.
Rozhodl jsem se pro inzerát v Mladém světě. Byl to časopis, který četla většina mladých lidí v tehdejším Československu a který měl celou jednu stránku speciálně věnovanou inzerátům na seznámení.
Trochu práce mi dalo sestavení nebo sepsání textu, aby byl nápaditý, úderný, možná i trochu mnohoslibný, trochu záhadný a tajemný. Nic takového jako, „pětadvacetiletý zedník po vyučení hledá partnerku, budoucí matku svých dětí“, to muselo mít pružnější odpich. Nakonec jsem dal dohromady text, který si nepamatuji přesně, přece jenom je to už přes padesát let, ale bylo to přibližně v následujícím smyslu, „Nenápadně vitální, však stále ještě mladý muž se spoustou navzájem si odporujících zájmů hledá dívku podobného zaměření.“ Prostě taková víceméně nicneříkající srandička, na kterou mi za čtrnáct dní po uveřejnění přišlo skoro devadesát odpovědí. Tady to chce vzhledem k dnešní době, kdy je všechno zjednodušené díky počítačům, trochu vložit do hry představivost. Veškerá písemná konverzace byla napsaná na papírech, takže v papírové obálce mi přišly dvě nebo i tři popsané A čtyřky, to se za jeden den nedalo ani všechno přečíst, takže jsem strávil celý týden zahrabaný v korespondenci, kdy jsem jen četl a současně psal na stroji odpovědi. Z devadesáti odpovědí jsem mohl hned asi třicet vyloučit, protože to byly mladé ženy, hledající po rozvodu pro své děti náhradního tátu se zajímavým platem, dalších třicet dívek vypadalo zajímavě, poslaly i fotky, jak bydlí ve vile nebo v rodinném domku s bazénem a se zahradou, zatím ještě s rodiči, ale bohužel to bylo mimo Prahu a odstěhovat se z Prahy by byla pro mě sebevražda. A další vypadaly hodně hezky, chtěly hrát ve filmu nebo se chystaly na kariéru fotomodelky, popřípadě měly zájem o nějakou uměleckou spolupráci.
Nakonec jsem si asi s patnácti dopisoval dalších pár měsíců, několik z nich mám jako dobré kámošky dodnes a s jednou jsem se oženil a mám s ní syna, který se narodil v roce 1985.
Kamarádi na to zírali téměř nevěřícně – měl jsem najednou kolem sebe tolik holek, že dva z mých kámošů si v tom množství taky vybrali něco pro sebe, oženili se a měli děti.
Takže díky těmto pokusům, při nichž nedošlo k žádnému týrání pokusných objektů, naopak jsme si mohli udělat pár fotek na památku, které jsou zřejmě dodnes někde pečlivě uschovány, bylo zcela jasně dokázané, že inzerce je použitelná i dnes, stejně jako funguje seznamování přes internet a přes sociální sítě.
Nejde ani tak o to, co nám nabízí současná technika, ale spíše jak na tom jsou ti, kteří tuto techniku používají. Jaké mají zkušenosti, jaké mají vzdělání, co všechno byli schopni se v životě naučit a jaké vlastní osobní cíle sledují. Je hezké, když někdo řekne, že chce pracovat na sobě, ale ani v nejmenším neví jak a nedovede si představit, jak by měl vypadat výsledný produkt jeho snažení. Takže, nezatracujme techniku, určitě se dá šťastně žít i s umělou inteligencí za zadkem, ale těžko se mohu sžít sám se sebou, když nemám ani představu, čeho tím chci dosáhnout.
