Článek
Jakožto sportovní nadšenec jsem celý svůj život cvičil, ale trochu nebo i dost jsem se lišil od ostatních sportovních nadšenců, kteří většinou tvrdě trénovali svaly a šlachy. Já sám jsem se prakticky již od ranného dětství zaměřil hlavně na pasivní pohybový aparát, to znamená na kosti, klouby, páteř a šlachy.
Nyní, ve věku 78 let musím konstatovat, že udržovat si celý život vlastní kostru v dobrém, neboli použitelném stavu není vůbec jednoduché. V mládí, když jsem byl ještě v plné síle jsem se odvážně vrhnul na kulturistiku, bodybuilding a stejně jako ostatní jsem po deseti až dvaceti letech pilného cvičení poznal hořkou skutečnost, že cvičení, po kterém rostou a sílí svaly se moc nelíbí kloubům a samozřejmě také páteři.
Řešil jsem to většinou tak, že zatímco ostatní zvyšovali tréninkové dávky a nakládali si stále větší váhy, držel jsem se spíše zpátky a dával velký pozor na páteř, lokty, zápěstí, kyčle, kolena a kotníky. Většina mých spoluhráčů končila, protože měla potíže buď s koleny nebo se zápěstím.
Protože jsem neustále houževnatě cvičil a kromě toho jsem celý život psal ve stylu „sám sobě sekretářkou“, zpočátku na mechanických psacích strojích, potom na klávesnicích počítačů, musel jsem si hlídat šlachy a šlachová pouzdra na předloktí a samozřejmě také karpální tunel, skrz nějž se ovládají prsty na rukou.
Současně jsem viděl na ostatních, kteří v podstatě konali a odváděli stejnou práci jako já, že když někdo chytil zánět šlach nebo zánět šlachových pouzder, tak to většinou bývalo na dva roky prázdnin a na konec kariéry. Takový člověk většinou pozbyl veškerých nadějí, že se z něho stane známý spisovatel, redaktor nebo copywriter. S větší pravděpodobností získal titul rachitický stařík nebo revmatická babča, která se léčivým čajem spíše poleje, než aby jej vypila.
Zní to drsně, ale je to tak, čas nečeká, plyne poměrně rychle a i když se snažíte využít těch dvacet pět let, kdy můžete žít takzvaně naplno, najednou zjistíte, že už je to pryč a že to bylo málo. Prostě to na uskutečnění jakýchkoliv odvážnějších plánů nestačilo, i když to tak z opačné strany časové zóny zpočátku nevypadalo.
Při každodenním cvičení jsem postupem času přišel na několik cviků, které pomáhaly od bolesti kloubů a páteře, takže jsem si je zařadil do pravidelného tréninkového rituálu. Torzní protažení zápěstí jsem „odkoukal“ z aikida, je to jednoduché, kroutíte rukou v zápěstí, ale poměrně dost to pomáhá. Protažení páteře a loktů jsem si vymyslel sám, je to něco jako poloviční plank, ale odlehčený a zbavený jakékoliv urputnosti, když už je to namáhavé, tak toho nechám. Trénink ramenních kloubů jsem částečně okopíroval od Arnolda a používám jej ve formě Arnoldových pull-overů na hrazdě (hrazdu držím podhmatem těsně nad hlavou a provádím krátké záklony) a na kolena cvičím jeden dřep denně. Někdy možná dva, ale rozhodně to s nimi nepřeháním, musí v tom být pocit jistoty. Ženy si musí při cvičení dřepů dávat větší pozor, protože při dřepu se natahují v koleni šlachy, které má muž prakticky rovnoběžně s pohybem, ale ženy mají tyto šlachy posazené šikmo, takže jsou více zatěžované.
Dále jsem si zvykl lehce uvolnit zápěstí pomocí bubnování, pokud to samozřejmě není v noci a se sousedy, trpícími nespavostí.
Svalovou soustavu samozřejmě procvičuji též, ale s mnohem menší zátěží než zamlada. Což dá rozum. Aby se dědek nepřerazil.
Samozřejmě je důležité stravování, ale o tom je dobré si něco přečíst a nespoléhat se na to, že v mléku je vápník a vajíčka je dobré jíst i se skořápkou - což je samozřejmě hloupost, ale kdo umí číst, ten si to najde.
Je prostě dobré si ve stáří dávat pozor na každý pohyb. To, že pod vámi nepovolila noha včera, není zárukou, že pod vámi nepovolí dnes, i kdyste s sebou nesli jen patnáct deka vlašáku s rohlíkem. Berte svou kostru a v podstatě celý svůj pasivní pohybový aparát jako hmatatelnou část nervové soustavy a uděláte pro sebe to nejlepší, co udělat můžete.
