Článek
Koho by občas nenapadlo, že by mohl být nesmrtelný, i kdyby to třeba nebyla nesmrtelnost v jednom těle, tak by třeba nebylo špatné proslavit se jako básník, hudební skladatel, spisovatel, myslitel, mudrc, dramatik, režisér, i když je asi pravda, že lepší představa o nesmrtelnosti je asi taková, že se prostě narodím mezi ostatními, zařadím se do stáda a potom tady pobíhám a pobíhám a zatímco ostatní to po určitém čase zabalí, skočí do dřevěného pyžama nebo do penálu či do spacáku, jak se tomu lidově říká, já tady pobíhám dál, a třeba až tak dlouho, že si toho někdo všimne a nechá mi vyrobit dort s jednou svíčkou ke stým narozeninám a vyfotí si mě, jak si od té svíčky připaluji cigaretu - anebo si toho nikdo nevšimne a kdybych na to sám upozornil, hele, mně už je stodvacet let, tak by někdo z davu zahučel, hm, ale nevypadáš na to...
Zajímat se o dlouhověkost a dožít se vysokého věku jsou dvě různé věci, je ale otázka, koho to dnes ještě zajímá.
Občas čtu o někom slavném nebo známém, že se zajímá o longevity, čili o možnost dožít se ve zdraví nehorázného věku a hned mě u toho napadne, proč se, proboha nepřišel zeptat? A to bude asi ta základní otázka, která se s touto problematikou nezadržitelně spojuje - proč se nepřišli zeptat? Na to, aby člověk mohl zasvěceně hovořit o problémech, které jsou spojené s dožíváním se vysokého věku, se musí jistého vyššího věku sám dožít. Nemůže mi tady třicetiletý nebo čtyřicetiletý trenér nebo fyzioterapeut zasvěceně vyprávět, na co si mám dávat pozor, když překročím věkovou hranici stodeseti let. Jedině, že by to od někoho slyšel, ale to už nebudou informace z první ruky.
Podle toho, co jsme zjistili, vyzkoumali a vybádali, je docela dobře možné, že si každý člověk stanoví svou vlastní nebo osobní hranici, jak dlouho tady chce mezi ostatními šaškovat a po dosažení této hranice se automaticky sebere a tiše zmizí.
