Článek
Přečetl jsem si zajímavý článek, k němu jsem zhlédl neméně zajímavé video o kompulzivním jednání a chování lidí s obsesivní poruchou, která se projevuje shromažďováním zbytečností.
Určitě jste se s nějakým takovým podobným případem již setkali. Člověk si začne doma schovávat a začne shromažďovat zbytečnosti, které se normálně vyhazují nebo odkládají do odpadu a za chvíli v jeho domácnosti není k hnutí, protože se všude povalují staré noviny a časopisy, kusy oblečení, neúplné páry bot, ustřihnuté holínky, rybářský prut, část roštu na grilování, staré a roztrhané svetry, použité vložky, deset let prošlé léky a nefungující přístroje, rádia, gramofony, televize, mixéry a nakonec i z provozu vyřazená televize, několik zaprášených vysavačů a v rohu kuchyně, pod hromadou odpadků se skrývá plynový sporák ještě z doby, kdy byl v domě zavedený plyn. Vysvětlení je jednoduché - cokoliv z toho by se jednou ještě mohlo hodit. Nebo je to spíše pseudovysvětlení…
Po zhlédnutí takové domácnosti jste tak trochu v šoku, ono to nejen hloupě vypadá, ale je to i dost nebezpečné z hlediska základních protipožárních pravidel a samozřejmě se většině normálně uvažujících lidí vynoří v hlavě otázka, co majitele nebo nájemce takto obsazených prostor vede k chorobně nadměrnému shromažďování čehokoliv. Bohužel se tam může vyskytovat i kanystr s naftou nebo s benzínem (jednou se může hodit) nebo starý kufr s nákladem zábavné pyrotechniky (stačí škrtnout a o zábavu bude postaráno).
Rozhodně tyto projevy ujíždějící mysli nemají nic společného se sběratelstvím, to se definuje a projevuje jinak, v tomto případě se jedná o shromažďování věcí, které nemají žádnou cenu.
Když ale k podobným případům zavoláte psychologa, psychoterapeuta nebo jakéhokoli zdánlivě odborného sociálního pracovníka, většinou si s podobnými případy neumí poradit. Řekněme si proč.
Protože se zde jedná o problém, k němuž můžete získat, symbolicky řečeno, klíče pouze v případě, že něco podobného zažijete na vlastní kůži. Kdo v životě neměl strach, nepochopí, co strach umí.
V roce 1982 v květnu jsem emigroval do tehdejšího Západního Německa a požádal o azyl. Bylo to v době, kdy Německo azylanty s žádným velkým nadšením nepřijímalo, například Poláci azyl nedostávali, i když si často vymýšleli pohnuté příběhy, kterými se snažili oslnit imigrační úředníky, ale Češi byli výjimkou, protože vzhledem k Čechům cítili Němci něco jako kolektivní vinu. V našich očích byli národem, který zavinil dvě světové války, díky čemuž jsme v té době byli oficiálně pod jhem ruské okupace, takže jsme unikali na Západ. A tam jsme dostávali azyl, čili povolení k pracovnímu pobytu.
Po druhé světové válce byla Evropa rozdělená na okupační zóny, u nás, v Československu pobývali v určitých vybraných kasárnách ruští vojáci, kteří byli také v takzvaném Východním Německu, zatímco v Západním Německu se k trvalému pobytu usídlili Američané a Angličané. Nevím, proč k tomu došlo, podle mého názoru se mělo okupovat Německo, ale proč bylo okupované i Česko a Slovensko, to mi asi nikdo nevysvětlí, jedině, jestli to taky nebylo „na vlastní žádost“, jako byla okupace v osmašedesátém.
Od roku 1982 do začátku rušných devadesátek jsem žil a pracoval v Německu na holandských hranicích, poblíž města Viersen.
V drobné, téměř nepatrné vesničce Niederkrüchten-Elmpt byla velká anglická vojenská posádka Royal Airforce, Královské letectvo. Ekonomicky to probíhalo tak, že provoz letiště byl placený z peněz německých daňových poplatníků. Zaměstnanci letiště byli Angličané, kteří si zde odbývali vojenskou službu. V Anglii většinou živořili jako nezaměstnaní tak dlouho, až nastoupili do armády a byli převeleni do Evropy, do Německa. Tady se nastěhovali k nám, do Elmptu a dva roky zde pracovali jako piloti, mechanici, řidiči, údržbáři, vojáci a pomocný technický personál letiště a když bylo zapotřebí něco z Anglie odvézt nebo přivézt, tak to odvezli nebo přivezli a tímto způsobem tady pracovali dva roky a potom opět odjeli do Anglie. Ale to už měli vydělanou hromadu peněz na to, aby se mohli ženit a vdávat a zakládat rodiny a najít si byt a normální práci.
Takhle to fungovalo od roku 1945 do roku 1990, kdy najednou všichni dospěli k přesvědčení, že by bylo dobré, kdyby Německo mělo opět silnou a neporazitelnou armádu a zbytek už znáte.
Když jsem se tam v roce 82 přistěhoval, našel jsem si krásný, velký byt v prvním patře a seznámil se s jedním Polákem, který tam přišel dva roky přede mnou. A zdálo se, že se má docela dobře.
„Víte, pane,“ říkal mi zkušený borec, i když, chudák, jako Polák azyl nedostal, měl jen časově omezené povolení k pobytu, které si musel každý rok prodlužovat, „tady nemusíte nic dělat a nemusíte ani nic kupovat, protože všechno najdete na ulici.“
Což samozřejmě lehce vzbudilo moji zvědavost - a dozvěděl jsem se malé tajemství o odvozu odpadků v Niederkrüchtenu-Elmptu. Kromě toho, že se dvakrát týdně vyvážely kontejnery, přistavené pro normální konzumní odpad, probíhala každý měsíc těžkotonážní akce Sperrmüll, což byl odvoz všeho nepotřebného větších rozměrů. Těžko se dá říct „odvoz odpadků“, protože najednou se přímo na ulici objevila hromada docela slušného oblečení a bot, například sportovní obuvi, značkových tenisek, kožených bund a fungující elektrotechniky a elektroniky, včetně skoro nových kazeťáků (jeden, značky Uher jsem používal ještě asi patnáct let) a byly tam k nalezení koberce, povlečení, ložní prádlo, záclony a závěsy, vysavače, pračky, skříně, kancelářské židle, fungující klávesy a psací stroje, toustovače, ledničky a televizory. První dojmy byly asi podobné, jako měla Alenka v říši divů.
Hosté, když se stěhovali zpátky do Anglie, si s sebou odváželi hlavně peníze, zlato, šperky, brože, ale rozhodně je nezajímala teflonová nebo keramická pánev. Těch si mohli doma koupit, kolik potřebovali. Kdyby si měli zaplatit normální stěhování přes Holandsko, kanál La Manche a dále kamkoliv v Anglii, tak se nedoplatí, jim se nejlépe cestovalo s jedním příručním zavazadlem a pokud jeli autem (ale těch moc nebylo), tak si vzali dvě příruční zavazadla. Já sám, když jsem se stěhoval na začátku devadesátek z Elmptu do Prahy, tak jsem tam taky všechno nechal, včetně manželky.
Jednou jsem panu Polákovi říkal, že když je ten sperrmüll a v naší čtvrti najdeme tolik zajímavých věcí, tak jaké poklady se asi skrývají o kousek dál, kde byla čtvrť boháčů. Bylo to poblíž jezera Venekoten, což bylo jedno z nejlepších a nejluxusnější letovisek, kam jezdili odpočívat předsedové vlády a šéfové nejmocnějších politických stran. Tam se musí na ulici válet diamanty a kusy zlata.
„Kdepak,“ smál se Píza, kterému jsem říkal Píza, protože měl zkažené zuby a nechtěl si je nechat spravit, takže to byl pizizub. V naší české komunitě se to ujalo celkem rychle.
„Vješ pan,“ pravil Píza, „tam bydlí samí pracháči a ti nemají žádný odpad, ani žádný sperrmüll. Ti se nejdříve usadí k trvalému pobytu a potom si kupují věci do bytu, ale tak, že skutečně jen to nejlepší z nejlepšího je pro ně akorát tak dost dobrý. A to nebudete nikdy vyhazovat, to vás většinou přežije. Když se ve městě podíváte, kde jsou největší hory odpadků, tak tam bydlí chudina. A ti nejchudší se nakonec bojí vyhodit cokoliv, protože mají strach, že na víc už se nikdy nezmůžou. A z trvalé nebo rostoucí chudoby může člověku doslova přeskočit a bude se bát vyhodit i posmrkaný papírový kapesník.“
A to je asi tak celé tajemství našich kompulzivních sběratelů čehokoliv. Trvalá a neustále rostoucí bída a chudoba. Která bohužel nikoho nezajímá, ale to už není práce pro psychology, psychiatry a psychoterapeuty, to už dá i slabší rozum, ne?
