Článek
Hodně věcí ve svém životě jsem řešil nebo se pokoušel řešit tak, že jsem na ně konal rituály. Byly to rituály bílé i černé magie, tantrické rituály, popřípadě rituály sexuální magie, do nichž jsem se dokázal pohroužit s takovým zaujetím, že jsem jejich praktikováním strávil i několik dní po sobě a za vydatné pomoci svých asistentek jsem zkoušel též meditace tao-jógy nebo rituály erotokomatózní lucidity, kdy jde hlavně o to, že se Velký Mág snaží co nejdéle udržet ve stavu co nejvyššího sexuálního vzrušení. Zní to jednoduše, ale chce to opravdu pevnou vůli a hodně zkušeností, které se dají získat jedině poctivým dlouhodobým tréninkem.
Udělal jsem přitom jednu docela zajímavou zkušenost. Většina lidí na žádné rituály nevěří a považují je buď za absolutní zbytečnost nebo za podvod a šarlatánství. Já sám sebe považuji hlavně za sběratele nejrůznějších zkušeností, trochu se cítím jako spisovatel, copywriter, trochu jako nezávislý novinář, občas až redaktor, ale hlavně se snažím sepisovat věci, které pocházejí z mých vlastních zkušeností, takže když například píši o cvičení a metodách tréninku, podporujícího růst bicepsů, tak to mám všechno vyzkoušené jako málokdo.
Já sám jsem byl od útlého dětství veden k vědeckému materializmu nebo ještě lépe řečeno k materialistickému marxismu leninismu. Pokud sám Vladimír Iljič na nějakou nemoc neonemocněl, tak ta nemoc prostě neexistovala. Proto také byl v lékařských knihách poměrně úctyhodný svazek všech možných pohlavních chorob, ale z psychických onemocnění bývala uvedena pouze dětská nemoc levičáctví, načež se pramen poznání ztenčoval až do infinitesimálních hodnot. Ale i bez legrace dlužno říct, že se dost těžko odpovídalo na otázku, proč se některé rituály zdály být úspěšné, zatímco jiné ne a v čem se mělo skrývat tajemství eventuálního rituálního úspěchu.
Dejme tomu, že jste se během normálního způsobu života najednou ocitli v hodně komplikované životní situaci. Přišli jste o práci, o kamarády, kteří by vám mohli eventuálně pomoct, členové rodiny zmizeli někde v nedohlednu, v kapse jste měli posledních pár korun a současně jste přišli i o bydlení, protože jste na to prostě neměli. Je to zvláštní pocit, stát na ulici bez peněz a bez prostředků, bez známých a bez jakékoliv vyhlídky na rychlou pomoc. Kdybych to sám nezažil na vlastní kůži, zřejmě bych měl dodnes dost velké potíže, kdybych se pokoušel živě si to představit. Je odpoledne, stojíte v Praze, na ulici a nevíte, kde a jestli vůbec večer složíte hlavu. Doporučoval bych každému, aby něco podobného prožil, bude, alespoň myšlenkově o mnoho bohatší.
Samozřejmě jsou přitom zajímavé různé nápady, které se člověku proženou hlavou na téma, jak z toho ven? Jak z toho ven? Z toho ven..?
