Článek
Když jsem začínal cvičit, tak jsem toho o žádných cvičebních postupech moc nevěděl, i když jsme v rodině měli vztah k cvičení a k tuhému tréninku téměř profesionální, protože můj děda celý život cvičil v Sokolu, kde měl dokonce nějakou funkci a občas přinesl ze Sokola domů nějakou činku, takže jsme potom měli na půdě jednu šestnáctikilovou obouruční činku a dvě čtyřiapůlkilové jednoručky. S tím se už daly cvičit tricepsy a bicepsy a izometrické cviky, což jsou takové ty cviky, při nichž se trénovaný jedinec moc nehýbe, spíše se snaží určitou váhu držet v předepsané poloze. Docela mě to bavilo, zvláště když jsme to zkombinovali s hrazdou, kterou jsme si postavili na zahradě. S dnešním cvičením ve fitku a se současným vybavením moderní posilovny nebo jak jsme tomu také říkali, vysilovny se to nedá srovnávat, ale jako základ pro další cvičení to bohatě stačilo.
Koneckonců, když budete celý život cvičit s vlastní vahou a k tomu přidáte základních pár cviků na hrazdě, tak víc toho už asi nevymyslíte.
V dobách mé ranné dospělosti k nám již pronikal vliv tréninků Arnolda Schwarzeneggera, takže jsme ho samozřejmě napodobovali a začali jsme cvičit benče a pull-overy. V podstatě jsme kopírovali jak dobré myšlenky, podle nichž cvičili naši západní sousedé a borci z Ameriky, ale sdíleli jsme s nimi i určité rozpaky, když jsme si s některou svalovou skupinou nevěděli rady nebo jsme prostě nevěděli jak dál.
U Arnieho byl takovým kamenem úrazu triceps. Bicepsy měl naprosto vzorné, jak nakreslené, ale tricepsy za celkovým dojmem trochu pokulhávaly.
V sedmdesátých letech se začaly do Československa dovážet první tréninkové stroje. V tu dobu jsem měl možnost cvičit na Spartě na Praze 7 a v Dejvické sokolovně, tak jsem toho využíval a chodíval jsem trénovat prakticky každý den.
Se stravováním to bylo rovněž trochu dobrodružné, protože na otázku, co jíst, jste skoro jako ozvěnu slyšeli jen "červené maso a rýži". Co k tomu dodat? Neměli jsme jinou možnost, tak jsme do sebe ládovali červené maso a rýži. No a třeba naše nejlepší běžkyně Kratochvílová, která na tom byla úplně stejně, zaběhla v roce 1983 na 800 m světový rekord, který je dodnes nepřekonaný. Tenkrát akorát zapíchla vidle do hnoje a odskočila si téměř na otočku na Olympiádu.
Je jasné, že to, co se u nás, na kulturistickém dvorku nejvíce změnilo, byly nejen cvičební a někde i samostatně cvičící stroje, ale hlavně celkové podání tréninkové zátěže. Předpokládám, že to nikoho nezajímá, ale když už jsem to nakousnul, pamatuji doby, kdy byli oblíbení trenéři, kteří neustále vymýšleli něco nového. Jak četní z nich říkali, musíme vždycky přijít na něco, čím trénované svaly překvapit. Teď jsme pětkrát po sobě cvičili vždycky v úterý deset opakování, tak příští týden dáme v pondělí patnáct opakování.
I když nevím, nevím, já kdybych byl tím trénovaným svalem, tak bych si asi pomyslel něco o vymletém mozku a rozhodně bych to nebral jako impulz k tomu, abych natékal, bobtnal a sílil.
Nebo takové to přehnané zatěžování určité svalové skupiny nebo partie, možná bych v tom spíš hledal dokazatelnou snahu po sebepoškození než nějakou průraznou novou cvičební techniku. Na druhou stranu je ale zajímavé, že skoro pro každý sval se dá najít jeden cvik nebo dva cviky, které jsou prostě nejlepší a ostatní cviky už nejsou tak účinné, dobré či vhodné. V tom bych viděl asi tak největší rozdíl mezi klasickou formou tréninku a dnešní snahou po utužení pohybového aparátu.
