Článek
Když jsem byl, žil a pracoval v Německu, dostal jsem se do takzvaných sociálních pracovních oblastí, k čemuž mi dopomohlo i to, že jsem v šedesátých letech v rodném Československu pracoval v oblasti skupinových psychoterapií.
Psychoterapie mě vždy silně zajímaly, takže jsem strávil studiem psychoterapií několik let. V Německu jsem se k této práci dostal díky své manželce, která vystudovala zvláštní nebo speciální pedagogiku či jak se tomu říkalo a oba jsme získali velmi zajímavou možnost pracovat pro jednu společnost, která byla soukromá, vzkvétala pouze na základě a v rámci státních a soukromých dotací, kterých bylo zřejmě dost, protože nikdo v tomto směru nouzí netrpěl a finančně v tomto směru rozhodně nebylo co řešit.
V tom jsem spatřoval mírně řečeno propastný rozdíl mezi tehdejší ČSSR a Spolkovou republikou Německo.
Měli jsme k dispozici jeden velký pavilón, jak to tak už v psychiatrických sanatoriích bývá, jeden velký společenský sál a řadu dalších místností, kde jsme se starali o pacienty, což byli asi nejhorší případy z oblasti psychologie a psychiatrie, které si kdo dokáže představit.
Fyzicky to byli celkem normální lidé ve věku od 18 do 45 let, ale mentálně na tom byli jak děti, které se ještě nenarodily.
Těžko to nějak nazvat a přitom neurazit, byli to prostě zástupci posledních příček lidské inteligence.
Jak známo, může se místo normálního dítěte narodit dítě postižené, jak se dříve i odborně říkalo, kretén, imbecil, debil, idiot, což teď samozřejmě nemyslím jako nadávky nebo znevažování nízkého intelektu, ale pokud se v původní klasifikaci mentální retardace označoval jako debil člověk, který měl IQ 50 až 69, imbecil měl 35 až 49 a idiot měl IQ pod 35, tak naši svěřenci neměli v hlavě nic. Měli hlavičky jak skořápky vyfouknutých vajíček.
Nic, co by se dalo nějak změřit nebo ohodnotit.
Jinými slovy se už nedalo ani mluvit o retardaci, to byli tvorové, kteří se definici člověka blížili jen díky počtu chromozómů v tělesných buňkách.
Většina z nich jen ležela, spala nebo vyměšovala, popřípadě se nechala nakrmit. Na den jsme je přenášeli do velkého sálu, kde leželi na žíněnkách a po celý den se sami ani neobrátili, ani nezměnili polohu. Od toho jsme tam byli my, ošetřovatelé.
Dva nebo tři se udrželi vsedě na invalidním vozíku a pár těch, co na tom byli nejlépe mohli chodit. Je ale otázka, jestli přitom vnímali ještě něco jiného, než udržení rovnováhy, protože se neuměli vyhnout překážce nebo šli, až narazili do zdi a tam potom pochodovali na místě, dokud je ošetřovatel nebo ošetřovatelka nenasměrovali jinam.
K tomu si musíte představit, že nikdo z nich nemluvil, pokud se občas někdo akusticky projevil, tak to připomínalo zamručení nebo zakvílení a to bylo všechno.
Ti, kteří mohli sedět se po ranní hygieně posadili ke stolu se snídaní, každý měl v hrnku kafe nebo čaj a na talíři třeba rohlík nebo chleba. A tak tam tak seděli a zírali před sebe, nikdo z nich se ani nepokusil sáhnout před sebe nebo něco uchopit.
Vždycky jsme je jednoho po druhém nakrmili, chleba nebo rohlík se musely nakrájet a potom lehce nacpat do pusy, načež to už pokousali a spolkli.
V tomto zařízení, které existovalo už od druhé světové války byli lidé, kteří by se sami o sebe v normální společnosti nedokázali postarat ani náhodou. Většinou se také bez speciální péče nedožívali více než pěti až sedmi let. Stačilo několikrát zanedbat jídlo nebo pití a protože si dotyčný o nic neřekl, tak nedostatečnou péči většinou nepřežil.
Díky naší péči se dožívali až 45 let, i když na vlastní oči jsem to neviděl, tak dlouho jsem tam nepracoval.
U nás tomuto systému práce s postiženými odpovídá nejvíce asi známá „Jedličkárna“.
Dvě věci byly při této práci nápadné a dalo by se říct i zajímavé.
První věc, která mě zaujala, že naši pacienti, když měli plnou a bezchybnou péči i s podávanými léky, bez nichž by zřejmě nepřežili ani pár dní, nestárli. Když jsem se dozvěděl, že mladíkovi, sedícímu na kolečkovém křesle, kterému jsem odhadoval věk tak nanejvýš kolem dvaceti je už přes třiačtyřicet, tak mě to docela překvapilo. V bezduchém obličeji bez jakéhokoliv výrazu neměl ani jednu jedinou vrásku, neměl břicho a měl normálně vyvinuté ruce a na to, že nic nedělal nebyl ani vyzáblý nebo slabý.
„To dělají ty léky,“ vysvětloval hlavní lékař, který každému postiženému předepisoval léky vždy podle aktuální denní potřeby.
Další zajímavou věcí byly reakce postižených na náhlé změny počasí a reakce na úplněk.
Představte si, že jste ošetřovatel v pavilónu, který stojí v obrovském nemocničním areálu stranou, o samotě, teď máte na starosti dvacet pět záhadných existencí, které mají sice lidské rysy, ale moc se s nimi nepobavíte.
Venku je tma, je slyšet jen prudký déšť, občas se zablýskne a když vítr na chvíli rozežene mraky, svítí do oken superúplněk, že by se při tom světle dalo i číst. Najednou někde nablízku udeří hrom a ve světle blesku vidíte, jak se vaši svěřenci snaží vstát z postele a to i takoví, kteří jsou přes den nepohyblíví. Ke dveřím se plouží čtyřicetiletý mladík se zkřiveným obličejem, kterého jste nikdy neslyšeli pronést jedinou hlásku. A najednou prudce otevře dveře, vstoupí do sálu ozářeného oranžovým nočním světlem a nahlas s výraznou artikulací vykřikne: „Zabít matku!“
No, nevím, jak by na to kdo reagoval. Já jsem je musel natlačit zase zpátky do postelí a hlídat, aby se mi nerozutekli a takových zajímavých situací jsem tam zažil víc, určitě by to mohl být i námět třeba na filmový horor. Škoda jen, že to nikoho nezajímá.
Ráno z nich byli zase staří dobří nepohybliví pacienti, kterým se musely vyčistit zuby a připravit snídaně.
