Článek
Stejně tak můžeme konstatovat, že něco dopadlo, jak to dopadlo a můžeme si k tomu ještě položit otázku - a proč to dopadlo tak, jak to dopadlo?
Trochu tady narážím na skutečnost, že svého času jsem byl často zván na různé rozhovory, interview a podobné záležitosti, podobně jako mnoho jiných umělců nebo spíše "vystupujících" pod různými hlavičkami, třeba i pod těmi originálními, svými vlastními, ale ať už během těch miliónů rozhovorů mluvil kdokoliv o čemkoliv, tak já jsem byl jediný, kdo s sebou na všechny rozhovory bral svoji spolupracovnici nebo asistentku, protože jsem vždy tvrdil, že to, co předvádíme, vystavujeme, prodáváme nebo vydáváme, ať už v časopisecké nebo v knižní podobě je naše společné dílo, je to dílo nás obou - těžko by vznikla třeba lehce vzdušná fotka tajemné víly uprostřed lesa, kdybych někde samospouští vyfotil sám sebe a trochu to upravil. I kdyby mi k tomu dopomáhala umělá inteligence, tak už by to bylo spíše její dílo než moje.
Pokud bych se chtěl někam protlačit pouze sám za sebe, tak by to mohlo být jedině v případě, kdy bych se touto formou i sám předváděl. Sám za sebe. Například kdybych vystupoval jako ekvilibrista nebo žonglér, popřípadě bych rozdával rozumy jako autor, spisovatel, redaktor, copywriter, astrolog nebo třeba i jako Strýček Jedlička, známý jako muž, který si vychrochtal vilu.
Pokud něco umím opravdu dobře, tak není možné, aby mi pracovní kolega nebo pracovní kolegyně uzmuli či vyfoukli část mé slávy a vychrochtaná vila by zmizela v nedohlednu.
Když něco umím opravdu dobře, popřípadě, když něco umím citelně lépe než ostatní, tak se mohou snažit od rána do večera a nic z toho mi nevezmou. A pokud jsou nespokojení se spoluprací se mnou, mohou se kdykoliv rozhodnout a zamířit své kroky jinam.
Konec společné kariéry s někým jsem v životě zažil mnohokrát. Spolupracovník nebo spolupracovnice, popřípadě asistentka najedou dospěli k názoru, když kdyby dělali fotky nebo kdyby psali články a horoskopy s někým jiným nebo by to tvořili jen sami za sebe, že by je to rychleji zvedalo k výšinám.
Popřípadě měli najednou dojem, že kdyby začali spolupracovat se skutečným fotografem nebo s opravdovým umělcem, udělali by pro svoji budoucnost daleko více, než když se budou zdržovat se mnou, neboli s člověkem, který sice dokáže uveřejnit stovky fotografií, ale stále jen fňuká, že nemá peníze a že je chudý a že jeho pseudoumělecké dílo nikoho nezajímá.
Jak říkám, nikdy jsem nikoho k ničemu nenutil ani nepřemlouval, lidé, kteří mě znají každému potvrdí, že se s nikým nebavím, tiše si jedu do svém, soukromý život žádný nemám, takže není ani čemu se zasmát, není o čem se bavit, není v čem se rýpat a není ani čemu se posmívat.
Když někde skončím s kýmkoliv jakoukoliv spolupráci, tak jenom popadnu igelitku s notebookem a tiše zmizím skrz první pootevřené dveře, vedoucí na chodbu k východu - a většinou se už nikdy neuvidíme. Čili se ocitneme v situaci, kdy něco dopadne tak, jak to dopadne.
