Článek
Řeknu vám, proč mám ambivalentní vztah ke sportu. Přestože sportuji celý život a jak jsem v útlém dětství začal, tak jsem v pokročilém stáří, o němž někdy píši a mluvím s lehkou nedbalostí jako o "dědství", nikdy neskončil a dokonce jsem třikrát za sebou vyhrál jakousi soutěž o nejsilnějšího muže v rámci vysokých škol a díky své poloprofesionální až nenápadně profesionální kariéře jsem se držel nad vodou, tak nikdy jsem se na veřejnosti neobjevil jako sportovec. Ani jako amatérský gymnasta, popřípadě cvičitel tai-chi nebo jógy nebo úspěšný soutěžící závodník.
Soutěž a soutěžení - to bylo to, co mně na sportu a na sportování vždycky mimořádně vadilo. Proč jsem se měl neustále s někým porovnávat? Stejně tak jsem nechápal, proč bych se měl místo normálního tvrdého tréninku učit elegantně vyskakovat na stupínek vítězů a mávat davům načechranou kyticí, popřípadě vzpírat nějaký věnec jako záchranný kruh, popřípadě medaili či pohár, po němž se bude současně sápat deset dalších, stejně postižených?
Některých soutěží jsem se nemohl zúčastnit, přestože jsem věděl, že bych byl s absolutní převahou nejlepší, měl jsem prostě zábrany, které by mi asi i nejlepší ze všech psychiatrů těžko vysvětloval, je to, jako kdyby někdo chtěl zářit jako filmový nebo divadelní herec, ale přitom by toužil po nenápadnosti a anonymitě. Všichni jistě tiše kývneme na to, že je to hloupost. Fantom opery v ústavu pro hluchoněmé. Tím jsme si ale neodsouhlasili, že to nemůže existovat.
O to větší radost jsem měl, když jsem měl možnost v rámci vyššího rodinného poslání trénovat Moniku, která, zjednodušeně řečeno, má mimořádné předpoklady k vytrvalostnímu supertréninku. Účel takového tréninku je každému, kdo mě zná, naprosto jasný. Longevity, neboli prodloužení fáze ranné dospělosti na co nejdelší dobu. Není to jednoduchý trénink a časem docela slušně leze do peněz. V podstatě je to skutečný závod s časem.
