Článek
Jednou jsem v rámci všeobecné výchovy řekl své malé dceři: „Víš, lidi nebydleli vždycky v domech nebo v městských bytech. Podle nejnovějších archeologických nálezů bydleli lidi často v jeskyních.“
„Jé, opravdu?“ podivila se, „a co jste v těch jeskyních dělali?“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že pokoušet se komukoliv cokoliv vysvětlit je často méně než marné. Zvláště, když se klasický boomer začne snažit přiblížit ostatním styl svého života ve svém vlastním nezapomenutelném dětství a mládí.
To prostě nejde. Když si vzpomínám nebo se snažím trochu si přiblížit dobu, kdy mi bylo deset let, tak mi spousta vzpomínek připadá někdy zkreslená a jindy až pitvorně neskutečná.
Zkuste si to sami - představte si, že neexistují mobilní telefony, jsou pouze pevné linky, na každé vesnici je jeden pevný telefon na poště, druhý pevný telefon má policie, tenkrát ještě Sbor národní bezpečnosti a tam, kde vládne pokrok, mohou mít pevný telefon ještě hasiči.
Dále si zkuste představit, že neexistují chladničky, ledničky, pračky, vysavače, neexistuje televize. Ani taková ta malá, šišatá s kulatou obrazovkou o něco větší než krabička cigaret. Pár lidí má rádio, na kterém jsou tři volitelné stanice, Praha, rušená Svobodná Evropa a občas rušený Hlas Ameriky. Ostatní lidé nemají buď nic nebo rozhlas po drátě. Pokud si chtějí poslechnout chrochtání Strýčka Jedličky nebo chtějí strávit odpoledne s Moravankou a potom si poslechnout večerní zprávy, tak se mohou připojit na dva pevné dráty a hned budou stát uprostřed smrště informací.
Ona sice televize v té době už existovala a dokonce barevná, akorát, že ne u nás, ale v Americe a v tehdejším Západním Německu.
Samozřejmě, že ani náhodou neexistuje digitální fotografie. Není selfie - pokud se chcete zálibně pozorovat, tak můžete buď v zrcadle nebo v klidné hladině vody. Provozuschopné laboratoře na výrobu fotografií sice existovaly od začátku dvacátého století, ale fotky se vyráběly pouze postupem negativ – pozitiv, nakonec se mohlo přidat tónování nebo kolorování. Barevná fotografie v té podobě, jak ji známe dnes, začala vystrkovat růžky až v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Vyrábět fotky byla týmová práce.
Pokud jste chtěli mít doma chlazené potraviny, museli jste si v zimě, nejlépe tak v lednu nebo na začátku února někde venku nasekat led, odvézt do sklepa, vysypat na zem a přikrýt tlustou vrstvou popela. Potom vám led ve sklepě vydržel až do další zimy.
V šedesátých a sedmdesátých letech jsme v Praze topili dřevem, uhlím, koksem, černým uhlím a naftou. Potom začalo přibývat různých ohřívátek na plyn a na elektřinu, na levný nebo ještě levnější noční proud. Popelnice byly plechové, protože se v nich často ocitl ještě horký popel z kamen, tak, aby ten teplotní šok nějak přežily. Kontejnery na odvoz odpadu se začaly používat o dost později.
Voda se čepovala rovnou z kohoutků (i když správné pojmenování by mělo být ventil) a vodovodního potrubí. Později, někde až v devadesátých letech se začalo původně železné a olověné potrubí vyměňovat za trubky z umělé hmoty.
Osmdesátá a devadesátá léta byla svědkem nástupu balené vody. Do té doby si většina lidí vůbec nedovedla představit, proč by se voda měla nejdříve čepovat do lahví z umělé hmoty a teprve potom používat ke konzumaci. Dnes si to sice taky nikdo nedovede představit, možná jen kvůli mikroplastům, ale děláme to všichni.
Pokud někdo v sedmdesátých nebo osmdesátých letech vytáhl z kapsy kalkulačku nebo měl digitální hodinky, tak to málem vyvolalo vzbouření na vsi. Sice nikdo nepotřeboval ani jedno ani druhé, ale patřilo to k atributům vyšší společnosti. Pokud místní frajer neměl nápadné digitální náramkové hodinky, tak měl aspoň z Německa vodotěsné nebo dokonce potápěčské hodinky – a už se mohl opět cítit jako doma.
Počítače, to je kapitola sama pro sebe, nějak kolem roku 1993 až 1994 se začaly používat domácí computery, nejdříve to byla značka Atari, byly to spíše primitivní hračky, k tomu se dal pořídit psací program, v Čechách to byla legendární 602, v Nemecku to byl, tuším Fox a tím se dala simulovat práce na psacím stroji. Dalo se s tím psát poměrně rychle a když potom nastoupil Word, který dal psacím programům jasný směr, bylo vymalováno. A zbývalo jen psát a psát, do ztráty vědomí.
Mailová pošta též nastoupila svou vítěznou cestu po internetových dálavách a od té doby lze zaznamenat snad jenom jeden jediný pronikavý průlom do lidského myšlení – vznik sociálních sítí. I když se nezdá, že by se jednalo o něco super zvláštního, tak přece jenom je to druh komunikace, který tady ještě nikdy nebyl. Na sociálních sítích se myslí jinak než na vesnici nebo v ulicích velkoměsta.
Během svého života se snadno setkáme s informacemi, které víte pouze vy a ještě pár vybraných zasvěcenců z vašeho okolí nebo z pracoviště, ale nikdo jiný o nich nemá ani tušení.
A najednou je tady situace, kdy se něco, co by se snad ani moc šířit nemuselo, doví půl miliónu uživatelů sítě. Nebo půlka zeměkoule. Pro normální lidský mozek je to něco nepředstavitelného, i když si myslíme, že si to dovedeme představit, tak opak je pravdou. Nedovedeme – a kdoví, k jakým škodám ve vlastní neuronové síti to povede. Zatím to ještě nikdo pořádně nevyzkoušel, neodzkoušel a nevyhodnotil.
