Článek
Jednou, kdysi dávno jsem byl se svou holkou, to jsem ještě chodil do druhého ročníku chemicko-technologické školy v Praze 6, v Dejvicích, na chatě u jednoho slavného spisovatele, který v té době vydával jednu knížku za druhou a noviny byly plné rozhovorů s geniálním Vladimírem Šustrem, fenoménem československé napůl bolševické a napůl indiferentní literatury, tak si pamatuju, že mě to docela zaujalo, i když jsme se nijak zvlášť spolu nebavili, on ani nevěděl, že patřím mezi „mladé tvůrce“, začínající spisovatele, ale proč to říkám, dnes si už často ani nevzpomenu jak se onen slavný a všemi uznávaný spisovatel dobrodružné literatury jmenoval, najednou nejsem schopen si vybavit jeho jméno.
Je to jako s politiky, jednou se vynoří někdo, komu je dána nebo dáno (to je trochu rozdíl) moc popularity, už to není obyčejný politik nebo obyčejný spisovatel a často se dostane na místo, na které ostatní nedosáhnou a třeba je z něho televizní moderátor nebo se z něho může stát majitel známé talk show (dnes si můžete koupit úplně všechno) a najednou ani nevíte, kdo to vlastně je a odkud se tam vzal.
Jakmile se kdokoliv může opřít o jakoukoliv oficiální autoritu (říkali to Toltékové, říkal to Sokrates, je to moudrost starých Keltů, používali to druidové, pěstovali to pohané, je to staré křesťanské učení, někdo slavný to kdysi řekl, já to jenom cituji, tak už všichni kolem hoří zvědavostí.
Když ale někdo rovnou řekne, tak jsem zrovna včera na něco zajímavého přišel, možná by bylo dobré to vyzkoušet, tak to většinou není ten nejlepší způsob, jak kopnout do vrtule a rozletět se za slávou. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem, všechno už tady bylo a zcela určitě bychom v minulosti našli i zbytek toho, co nám ještě chybí.
Všichni víme a ti, kdo to neví, tak to aspoň tuší, že existuje dvojí, možná i trojí metr. Jeden metr je takový ten normální, metr dlouhý, další je dlouhý asi tak devadesát osm až devadesát devět centimetrů a potom ještě můžeme najít metr, který je dlouhý něco přes metr, 101 nebo 102 cm a všechny tyto metry se používají jako argumenty k různě silným a odvážným tvrzením.
Samozřejmě se do každé situace můžeme opřít pomocí rituálů a magie a v podstatě by to bylo asi tak jediné, co by odpovídalo zvykům a tradicím. Můžeme si dělat legraci z magie a z rituálů, ale asi bychom neměli brát na lehkou váhu zvyky a tradice, pravděpodobně by nám to potvrdilo i jedenáct psychologů z deseti a nedělal bych si srandu ani z historie nebo z památníků pohnutých událostí.
8. května 2020, jsem vyběhl ven, protože jsem potřeboval koupit něco málo k jídlu - a kupodivu měli všude zavřeno. Potom jsem si řekl, aha, všude mají zavřeno, protože je státní svátek - ale u čongů měli otevříno. Hm, to je zajímavé, šel jsem k dalšímu obchodu, taky měli otevříno, trafika měla otevříno, takže bylo možné si koupit cigára, v hospodách u vchodu bylo možno zakoupit chlast a u Vietnamců cokoliv, protože ti měli otevříno všude.
Zajímavé nařízení, zajímavé zákony. Že by uplatnění dvojího metru? Kdo je asi pod nařízením zavřít Billu, Albert, Lidl a ostatní krámy, kromě obchodů s cigárama a chlastem a kromě obchodů vietnamské komunity podepsaný? Je tam vůbec někdo podepsaný? Byli bychom schopni přečíst jeho podpis? Znám ve svém okolí vietnamské obchůdky, které nikdy neměly, ani na chvíli EET. Mně do toho samozřejmě nic není, ale snad to mohu konstatovat pro zajímavost a taky, jak vždycky říkám, i trochu pro zasmání.
Do politické debaty se stejně s nikým nikdy nedostanu, ale kdyby k tomu přece jenom došlo, asi by to bylo pro druhou stranu dost nepříjemné. Oni dobře vědí, proč musím bez peněz a bez prostředků sedět doma.
A s tím dvojím metrem je to takové, no…
8. května bychom měli uctívat padlé hrdiny, kteří v roce 1945, zrovna na začátku května, když byl konec druhé světové války a začátek relativní svobody, měli nejenom život před sebou, ale i dost velkou relativní smůlu. Prásk - a nevrátí se z ulice domů. Stačí si připomenout 6. května 1945 masakr v Úsobské ulici v Praze nebo masakr v Trhové Kamenici, což jsou dost pohnuté chvilky, zvláště proto, že pachatelé nešťastných masakrů s mnoha desítkami zbytečně mrtvých na českém území kolem 8. května 1945 nebyli nikdy potrestáni a mezi sebou se stříleli i Češi, většinou aby odstranili svědky kolaborantství).
Trochu se ještě dotknu problému, co se kdo může a nemůže naučit. Žijeme v době, kdy se každý druhý cítí být Velkým učitelem nebo Všeovládajícím Guru a když se podíváte na nabídku Kurzů, tak si hlavně přečtěte, co vám kdo slibuje, že vás naučí a jak je na tom, vzhledem ke svým košatým slibům on sám.
Pokud umí perfektně anglicky nebo italsky, popřípadě německy, asi vás to může naučit, proč ne? Ale jsou věci, které se naučit nedají, protože buď jsou v genech nebo tam nejsou, nikdo vás nemůže naučit vyrůst do výšky dvou metrů, ani vás nemůže naučit zdvíhat v benči 250 kilo nebo běhat stovku pod deset. Nebo máte snad nějaký konkrétní příklad, kdy by někdo někoho naučil rychle běhat, skákat do výšky, mistrovsky hrát šachy, krasobruslit, skládat symfonie, popřípadě zvedat těžká závaží?
Naučil snad Zátopek někoho běhat maratóny? Naučil nějaký rychlobruslař někoho rychlobruslit? Dohnal někdy někdo někoho k vyššímu IQ? Stvořil někdo inteligenci? Nebo život? Nebo má alespoň představu, jak k tomu mohlo dojít? Fachman řekne, hele, podívejte se, my nevíme, jak vznikl život, my nevíme, jak vznikla inteligence, nevíme prostě nic.
Můj vychytralý strýc dlouhá léta sliboval, že naučí kohokoliv, tedy jakéhokoliv průměrného jedince rychle psát na stroji. Má dokonce „speciální“ školu psaní na stroji. Nikdy jsem tuto školu neabsolvoval a přitom patřím k nejrychleji píšícím lidem na světě. Dovedu si představit, že existuje hromada studentů ekonomických škol, kteří se naučí bleskurychle psát na stroji, aniž by o mém strýci věděli, že vůbec existuje a on se tváří, že jsou to jeho žáci, kteří píší rychle, protože je to naučil. Což je hloupost.
Mohu vás naučit psát na stroji, ale nemohu vás naučit psát bleskurychle, už musí každý zvládnout sám za sebe. Je též celkem snadno pochopitelné, že družstva, popřípadě mužstva, včetně mužstva žen sklízejí na mezinárodních soutěžích vavříny vítězství, když je někdo trénuje. Kdybych na to měl prachy, tak dám dohromady jakékoliv družstvo, třeba sáňkařů nebo žonglérů a mohu šířit slávu České republiky do ztráty vědomí. Ale není to práce trenéra v tom pravém slova smyslu, spíše „motivačního kouče“. Ten toho moc nenaučí, ale motivuje.
Když se potom podíváme, co takový borec, který si říká trenér, v životě dokázal, tak uvidíme hromady opsaného textu, což byly většinou bolševické noviny, pro které se dalo psát od rána do večera, až z toho byl člověk rudý, hlavně v obličeji.
Pokud se budeme ptát, jestli někdy napsal zajímavou knihu nebo alespoň nějakou publikaci, tak s hrůzou zjistíme, že knihy, publikace a články do novin a časopisů psali jiní. Většinou ti pomalejší, ale na výsledcích to nebylo znát.
Dá se říct, že lidé, kteří se o takovém trenérovi nikdy nedozvěděli, se přesto naučili psát stejně dobře jako on. Naskýtá se nyní otázka, jestli takové celoživotní dílo, které v podstatě spočívá hlavně v chlubení se cizím peřím a cizími výsledky, stojí vůbec za pochvalu?
Když jsem četl, že dotyčný případ byl navržen na státní vyznamenání za to, že se naučil jako absolvent střední ekonomické školy psát na stroji a později celý život opisoval pro komouše články do Rudého práva, tak jsem z toho šel do kolen. Chápete to? Sekretářka z Rudého práva dostane státní vyznamenání za to, že se na střední ekonomické naučila psát na stroji. (Výbuch smíchu)
