Článek
Ano, jsou to taková zajímavá místa na těle, kde je málo svalů, málo masa, ale jsou tam nesilnější šlachy, které můžeme v těle najít. Když se jedná o zdravého jedince, dá se říct, že i když je trochu více šlachovitý než ostatní, mohou mu jeho šlachy přinášet užitek a radost, ale pokud se stane, že původně zdravé šlachy najednou onemocní, bývají z toho komplikace vyloženě neradostné.
Když jsem ještě bydlel a pracoval ve Spolkové republice Německo, tak si živě pamatuji, jakou senzaci budil mladý tenista Boris Becker. Objevil se na televizních obrazovkách a překvapivě vítězil a vítězil, všechny protivníky smetl jak vítr z hor a to svou kariéru začínal ve chvíli, kdy ještě ani nebyl plnoletý.
Rychle si upevnil pozici celebrity, o které se nepochybuje, jednou rukou mával na pozdrav fanouškům a v druhé ruce svíral tenisovou raketu a současně si tisknul ruce s prezidenty a vládci tohoto světa, včetně papeže Jana Pavla II. Najednou byl slavnější než populární hráči německé fotbalové Bundesligy. Potom si bohužel také zadělal na hromadu těžkých průšvihů, dostal se do dluhů a díky dluhům i do vězení a chvíli mu trvalo, než se zase vzpamatoval.
Tenkrát mě překvapilo, téměř až šokovalo, když jsem si všiml, jak velké má Boris tenisové lokte. Co je to vlastně tenisový loket? Je to onemocnění, které se projevuje tím, že se, u tenisového lokte na vnější straně, u golfového lokte na vnitřní straně lokte objeví boule nebo lidově řečeno „hrča“. Postiženého jedince to samozřejmě bolí, ruka ztrácí cit, rychlost a eleganci pohybu a bohužel se i dost liší názory lékařů na léčení tenisového lokte. Někdo doporučuje studené obklady, jiný zase magnetoterapii nebo injekce, ale zrovna ta představa, že mi doktor dává injekci přímo do lokte, ve mně nebudí touhu jít si to hned vyzkoušet.
Tenisový loket je poněkud záhada, protože všichni odborníci tvrdí, že vzniká díky opakované námaze a opakovaným pohybům, ale za stejných podmínek bývají postižené zhruba tak 3% populace, zatímco, kdyby došlo ke kontaktu s dimethylrtutí, tak mají dřevěná pyžama všichni.
Jsou prostě lidé a je jich obrovské množství, kteří své loketní klouby přetěžují a nemusí přitom hrát tenis nebo cvičit kulturistiku, stačí celou pracovní dobu psát na klávesnici počítače a mohou z toho chytnout zánět karpálního tunelu, že se z toho už jen tak nevzpamatují. Tady opět věda tak trochu pokulhává za běžnou či reprodukovatelnou praxí.
Já sám mám bohaté zkušenosti jak s cvičením kulturistiky, tak se silovým cvičením, tak i s hromadou různých fyzioterapeutických triků, jaké se od nikoho jiného než ode mě nedovíte.
Řeknu vám svou vlastní zkušenost s tenisovým loktem.
Jednou jsem takhle seděl v hospodě se svou asistentkou Monicou a s kámošem Tao Rexem a rozebírali jsme všechno možné, podle toho, co komu zrovna na mysli vytanulo a už bylo tak lehce k půlnoci, když vtom jsem si všimnul, že se mi nějak divně nafoukla pravá ruka. Jako kdyby mi z lokte začal vyrůstat tenisák. Trochu jsem se lekl, protože mi hned napadlo, že to může být onen populární tenisový loket, o němž jsem slyšel již tolikrát vyprávět, ale ještě jsem jaksi osobně neměl tu čest. Nic mě nebolelo, jen jsem se cítil, jako kdyby mně někdo strčil do rukávu, přímo až k lokti slepičí vajíčko.
Nechtěl jsem ale v naší společnosti rušivě působit, tak jsem nic neřekl, ještě jsme chvíli klábosili a potom jsme se rozešli ke svým domovům.
Doma jsem vybalil ruku z mikiny a chvíli pozoroval bouli, jakou jsem už dlouho nikde neměl. Něco málo jsem o tomto problému věděl, ale praktické zkušenosti mi chyběly. Ale vím, že již tenkrát jsem si říkal, hm, proč je to jenom na jedné straně? To nemohlo být z námahy, protože bych musel mít asymetrický výcvik a to jsem rozhodně neměl. Spíše jsem se klonil k názoru, že to může být projev něčeho jako je infekce, jako kdyby člověk chytil infekci do jedné ruky a druhou se mohl ještě bránit.
Postříkal jsem si loket dezinfekcí a pevně stáhl bandáží. Tak pevně, že to skoro až bolelo.
Ráno jsem se odbandážoval - a boule byla pryč. Naprosto a dokonale. I když jsem si ruku prohlížel ze všech stran, nebyl v oblasti lokte ani náznak něčeho, co by se dalo označit jako opuchlina nebo otok. Už si ale nějak nemůžu vzpomenout, co to bylo za dezinfekci.
Další výzkumné práci a sledování dalšího vývoje jsem se už ale věnovat nemohl, protože, jak už jsem to někde psal, nemám na vlastní práci čas, spíše si připadám jak ve šlapacím mlýně. Vždycky se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem si jako mladý toužebně přál pracoval ve výzkumu - a jedna cikánka mi dokonce předpověděla v kartách, že objevím lék na rakovinu a je i možné, že jsem byl už hodně blízko a nakonec strávím poslední léta svého života tím že v soustředných kruzích obíhám kolem Úřadu práce, ale na druhou stranu, já to nejsem, kdo ten lék potřebuje…
