Článek
Tento článek jsem začal psát v sobotu 24. ledna 2026, když ke mně dorazila zpráva o smrti Oty Zaremby.
Ota Zaremba byl vzpěrač, řekl bych fenomenální vzpěrač, stačí si přečíst jeho životopis a každému je to hned jasné. Přitom je ale zajímavé, že jak byl šikovný v oblasti zdvíhání a pozdvihování těžkých břemen, tak měl v životě velkou smůlu. Pochybuji ale, že to byla karma nebo nějaký podobný nesmysl, spíše si myslím, že měl Ota vždycky štěstí na nějakého psychopata, který mu šéfoval a dával hloupé rady.
Já sám jsem o deset let starší nebo jsem byl o deset let starší než Ota, s Otou jsme se znali osobně, ale i když jsem se silně zajímal o těžkotonážní cvičení a sám jsem cvičil kulturistiku, bodybuilding a různé silové vylomeniny, tak vyloženě o vzpěračství jsem se nezajímal. O to více jsem ale dovedl ocenit, když jsem viděl, co všechno Oťák dokáže zdvihnout nad hlavu.
Pracoval jsem v té době tak trochu též jako trenér, v podstatě jsem se tím asi deset let živil a říkal jsem si, že Otova cesta je špatná, bylo mi jasné, že celý způsob života i tréninku povede pouze ke ztrátám - a nejdříve to byly praskající klouby a svaly, potom to byla bolševická nouze a bída, Ota neměl ani na jídlo, ani na bydlení (a to byl už světoznámý vítěz mnoha soutěží), nakonec, aby se uživil, protože pracoval jako havíř, což samozřejmě na přežití nestačilo, musel prodat olympijskou medaili, kterou jsme se potom marně snažili koupit zpátky, ale bylo už pozdě a nakonec přišla ještě nehoda, invalidní důchod, zákaz trenérské činnosti a obvinění, že bral anabolické steroidy. K čemž mohu jen říct, že větší hloupost jsem v životě neslyšel. Ale je to zajímavý osud v porovnání s různými hesly jako každý je osudu svého strůjce, jak si usteleš, tak si lehneš a jaké si to uděláš, takové to máš. Osud je prostě osud, ten si jede po svých kolejích a nezajímá se o názory hlupáků. K tomu se dá dodat už jenom, byli čtyři bratři, šetřili a měli za tři. Kupředu levá!
