Článek
Napadlo vás někdy natočit film? Je možné, že vás to nikdy nenapadlo nebo vás to napadlo, ale připadalo vám to moc složité, tak jste místo toho začali třeba chodit do fitka nebo jste se pokoušeli naučit se hrát na hudební nástroj. V tom případě bych vám doporučoval asi klavír, ten můžete všude nosit s sebou, ba ne, klavír u sebe s největší pravděpodobností nosit nebudete, ale všimněte si, že ostatní hudebníci musí s sebou vláčet nástroj, na který hrají, houslista nese housle, bubeník s sebou táhne soupravu bicích, kontrabasista to též nemá jednoduché, saxofonista často trpí na skoliózu, neboli bočitost páteře od toho, jak pořád v jedné ruce vláčí saxofon, dokonce i hráč na triangl musí dávat pozor, třeba, aby ten triangl někam omylem nezaložil, neupustil nebo neztratil. Nebo si na něj nesedl...
Ani dirigent nebo hráč na píšťalku nemohou přijít s prázdnou, ale pan pianista, ten nemusí nosit nic. Předpokládá se, že slušně naladěné piano bude na místě, na kterém se bude koncertovat. Takže pan pianista si pod sebe, respektive pod zadek šoupne stoličku, která by už u piana měla být jako samozřejmost a koncert nebo vystoupení může začít. Takže, pokud se chcete naučit hrát na hudební nástroj, doporučuji piano.
Já sám jsem v životě vystřídal tři piana. Ano, i když jsme se často stěhovali, jak jsem to již několikrát naznačil, tak třikrát jsem bydlel v bytě s pianem. Nevím, jak se to líbilo sousedům, ale pro mě to byla docela zábava. Dnes už je to daleko jednodušší, protože se dá koupit elektronické piano a s tím si užijete legrace, až na půdu.
Daleko zajímavější byl ale můj zájem o fotografování a natáčení filmů. V těchto oblastech jsem neustále hledal někoho, s kým by se dalo spolupracovat, takže jsem nakonec spolupracoval s několika desítkami lidí od filmu, normálního i animovaného a natáčel jsem experimentální filmy, složené z fotografií a to jak u nás, v Praze, tak i v Německu a v Americe, v Los Angeles, v Holywoodu.
Když máte dost peněz, tak můžete nasekat třeba padesát nebo sto fotek, necháte je zvětšit, popřípadě i zarámovat, v Los Angeles si pronajmete výstavní prostory, necháte v nich instalovat své velkoformátové zvětšeniny, potom obepíšete všechny redakce, které něco v dané lokalitě znamenají, oznámíte vernisáž, nezapomenete na ni přijít, poskytnete několik interview a budete mít polovinu vystavených fotek prodaných. Večer oslavíte příchod nového umělce na tento svět.
Stejný postup je u toho, když se chcete stát režisérem nebo režisérkou. Vymyslíte námět, napíšete scénář a potom přijde nejhorší část celého projektu, shánění peněz, aby bylo z čeho zaplatit ateliér a místa, kde se bude natáčet. Potom je také dost drahé zaplatit si kameramana nebo kameramany, bez nich to bohužel nejde. Ale jakmile se zadaří, tak už si můžete nechat tisknout navštívenky s titulem režisér a nabízet své služby v oblasti reklamy. Možná nám tady trochu zasáhne do děje umělá inteligence, hlavně musíte vždy zareagovat správně a včas.
Práce na filmu je zajímavá, protože je to prostě romantické, zničehonic se sejde hromada lidí, kteří se předtím vůbec neznali a jsou zvědaví jeden na druhého a je to prostě lepší, než když třeba jenom organizujete výlet autobusem na hory. Zkuste o tom přemýšlet - mnoho lidí má jedinečnou možnost změnit svůj život k lepšímu, posunout se ve všech oblastech své existence kupředu a nespoléhat se pouze na to, že tady budeme navždy.
Já sám znám několik desítek ne-li stovek lidí a všechno jsou to známosti přes kulturu, přes literaturu, psaní textů, copywriting a přes fotografování a filmování a přes televizi (scénáře může psát každý, kdybyste to náhodou netušili), prostě přes společnou kulturní činnost. Čili jsem vlastně využil existence kultury, abych se tak nějak bezbolestně zařadil do společnosti. Bez kultury bych s nejvyšší pravděpodobností neznal nikoho. Ani, kdybych byl superšikovný automechanik, řidič, nosič nebo kuchař.
