Článek
Vždycky, když se mluví o alchymii, najde se hodně lidí, kteří alchymii považují za nějakou ztřeštěnou dadaistickou chemii. Prostě se míchají různé prvky, kovy, sloučeniny, hydroxidy a kyseliny dohromady a ono z toho vždycky něco vypadne, většinou je to na vyhození, přestože čekáme, že se ve výsledném guláši, v tyglíku objeví zlato, no, zatím se to nestalo, ale asi to bude chtít celý proces znovu a znovu opakovat, až se tam to zlato zatřpytí..
Je to samozřejmě hloupost. Alchymie má s chemií společného snad jenom to, že když se o ní mluví, tak se zasvěcenci vyjadřují v tom smyslu, že k provozování alchymie potřebuje alchymista laboratoř, aby mohl rozpouštět, krystalizovat a žíhat různé sloučeniny, nicméně lidé, kteří se cítí bezmála již takřka zasvěcení do tajů alchymie, tvrdí že alchymista pracuje nikoliv s chemickými procesy a aparáty, ale s biochemickými procesy a, že ve své nejpodstatnější podstatě jde o hledání nesmrtelnosti a elixíru věčného mládí, tyglík, v němž alchymistický nadšenec žíhá různé látky za účelem získání zlata, je vlastně jeho tělo (v němž se odehrávají biochemické reakce) a hledané zlato je symbol, který znamená objevení nebo nalezení postupu, při němž se spojí síla alchymistické meditace a požitých proteinů, tuků, cukrů, vitamínů a dalších potřebných látek, které se v psychosomatickém procesu, vedoucím k zastavení stárnutí spojí do hledaného řešení - což je věčný život.
