Článek
Je zajímavé, že zrovna dnes ráno jsem se čistě náhodou podíval do kalendáře, jestli máme či nemáme před sebou nějaké zajímavé datum, popřípadě téma - a ejhle, téměř před 100 lety se narodil profesor MUDr. Karel Lewit. Teda takhle, on se nenarodil hned jako doktor a profesor, ale doktorem a profesorem se stal po mnoha letech studia a práce.
Měl jsem možnost se s ním osobně setkat a seznámit a protože jsem v té době zpracovával podobné otázky, nad nimiž hloubal i pan profesor, dalo by se říct, že mě v mnoha názorech inspiroval a neváhal bych i použít slova „pomohl“.
Každý, kdo například cvičil v tu dobu jógu a nejenom v tu dobu, ale i později, tak se snažil zvětšit či rozšířit akční pohybový rádius svých kloubů - a jak jsem vždy s bodrým smíchem říkal, teprve, když se mu podařilo udělat si na ruce uzel nebo si ohnout klouby do nepřirozených úhlů, odkud již nebylo cesty zpět, byl s výsledky své práce spokojený. Obrázek čilého staříka, který se s úsměvem opírá dlaněmi o zem, mě občas pronásleduje dodnes.
Nicméně jsem si již v té době říkal, hm, je to zajímavé, ale upřímně řečeno, k čemu mi to bude, když budu mít páteř jako had a klouby, zejména loketní a ramenní, se mi budou ohýbat na všechny strany? Potřebuji něco takového ke šťastnému životu? Dospěl jsem k názoru, že nikoliv a občas jsem o svých názorech diskutoval s dcerou pana profesora, Clarou Lewitovou, která v té době pracovala jako sportovní a rehabilitační masérka a terapeutka.
Díky naším diskuzím o hypermobilních kloubech a o definovaných návaznostech, jsme přišli k názoru, že se prakticky vždy z neurochirurga stane pacient, trpící na kloubní onemocnění. Což je dáno hlavně tím, že prakticky každý neurochirurg či terapeut pracuje v poloze, která je krajně nepříznivá pro jeho vlastní páteř. Jsou to zdánlivé drobnosti, ale natolik důležité, že je téměř otázkou života a smrti vědět o nich a přemýšlet o nich. Při svých pozdějších cvičeních a terapiích jsem z těchto poznatků vycházel a dodnes na všechno vzpomínám s pocity vděčnosti.
V době, kolem níž se točí moje vzpomínky přicházela do módy kulturistika a zvedání těžkých břemen - a řekněme si jen tak namátkou, že málokdo tehdy věděl nebo aspoň tušil, že pokud je kloub během cvičení stlačován - a to platí jak pro kyčle, tak pro kolena, lokty, zápěstí a do určité míry i pro páteř, jako je tomu například při benčpresu, je většinou všechno OK, ale pokud je kloub natahován, což se často odehrává při cvičení jógy nebo gymnastiky, může se snadněji poškodit.
Dával jsem si na tuto, z praxe odpozorovanou radu, bedlivý pozor a je fakt, že jsem nikdy neměl žádné vážnější problémy ani při pozdvihování těžších závaží. Ostatní je, bohužel, často měli.
Stejně tak jsem nasbíral plno veledůležitých zkušeností při psaní na stroji a později při psaní na klávesnici počítače. Myslím, že se mi v tomto směru u nás, ani ve světě nikdo nevyrovná. Proto si také dovolím malou prognózu - nepočítejte v dohledné době s tím, že by se psaní na klávesnici nahradilo jakýmkoliv jiným postupem, spíše bych byl ochotný se vsadit, že se psaní na klávesnici ještě dlouho udrží i jako psychoterapeutická metoda. Zatím ale nemá cenu o tom ani uvažovat, zvláště když světové otěže počítačového vývoje jsou pevně v rukou klávesnicových analfabetů. Zatím by jakákoliv diskuze na dané téma dopadla podobně, jako kdybych se pokoušel lidem, kteří neumí plavat vysvětlit, k čemu jim bude dobré, když se plavat naučí.
Když budete mít čas, přečtěte si o panu profesoru Lewitovi cokoli, co vám náhoda do ruky přivane. Jsou lidé, u kterých je téměř trestuhodné, když o nich nic nevíte.
