Článek
Občas mě přinutí k zamyšlení prohlášení některého ze známých buď životních poradců nebo psychologů, koučů nebo slavných herců, hlásajících životní nenáročnost, když se během svého veřejného projevu někde na pofidérních sociálních sítích utrhne kazatel ze řetězu a začne naslouchající veřejnosti přednášet teorie o tom, jak se máme strašně moc dobře, až tak, jak jsme se ještě nikdy neměli. Žijeme v luxusu, který si většina z nás ani neuvědomuje.
A my se netváříme radostně ani vděčně a pořád jen brbláme, že nemáme na jídlo a na nájem, takže bychom se měli nad sebou zamyslet a už bychom se měli konečně probrat a začít jásat, jak je všechno úžasné.
Tak o tom vždycky přemýšlím a říkám si, vidí ten člověk realitu nebo si dělá srandu? Nebo žije někde jinde, v nějaké jiné dimenzi a do našeho světa jezdí jen občas na dovolenou?
Zvykli jsme si vídat luxus na veřejnosti, nejčastěji v dopravě a v obchodních či nákupních centrech, kde vystavené zboží, zvláště z oblasti elektroniky rozhodně nepůsobí dojmem, že by to někde ve sklepě bastlilo pár nadšenců podle návodů z hobby příruček Udělej si sám.
Říká se, že technicky zdatní mladí lidé (někdy jim říkám internetoví deriváti) zvládnou všechno, tedy i přežití v naší blahobytně pospolné společnosti. Skutečně se ale dokáže generace Z uživit sama? Vlastní prací? A vlastními schopnostmi?
Vypadá to, že ano. Ale pozor, jak jsem to tak sledoval v průběhu padesáti až šedesáti let, tak určitě si vzpomenete na hromadu svých příbuzných, což byli většinou otcové, matky, dědové a babičky a strýcové a tetky, kteří měli, drželi a vlastnili nemovitosti, domy, stodoly, louky, pole, lány, ovocné stromoví a lesy, někdy i firmy, manufaktury a továrny, čili by se dalo říct, že šlo o lidi bohaté a movité, po nichž byla radost občas něco zdědit, což samozřejmě zvyšovalo platební schopnosti jejich dětí a pradětí, vnuků, vnuček a následně i pravnuků.
Jenomže rostoucí potřeba a současně i spotřeba finančních rezerv našich dědů a otců, i když se jejich stopy táhly až do temného feudalismu, se díky hbitě se měnícím a často až bezhlavě kličkujícím zákonům, kterým nikdo nerozuměl, změnila v obecně platnou insolvenci a platební neschopnost. A většinou se jako marná předvedla i jakákoliv snaha počkat si na druhé nebo třetí dědictví.
Možná se to projevilo i v nápadném prodloužení lidského věku, protože, jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere.
Pořád se tady ještě najde někdo, kdo věří, že žijeme v luxusu? A že to všechno zvládnem?
