Článek
Když vám soused chce vzít kuchyň. A okolí se tváří, že se nic neděje
Existují situace, kdy svět není černobílý. Kdy má každá strana své zájmy, argumenty, historické křivdy i legitimní obavy. A pak existují situace, kdy je správný postoj naprosto zřejmý – a jakékoli uhýbání, relativizování či „diplomatické mlžení“ je jen jiným názvem pro zbabělost a pochlebování silnějšímu.
To, co dnes sledujeme kolem Grónska, patří bohužel do té druhé kategorie.
Představme si jednoduchý příklad.
Příklad první: sdílený balkon
Máme dům. Se sousedem sdílíme balkon – nic víc. Společně se o něj staráme, každý na něm má svůj zájem. Říkejme tomu balkonu třeba základna Pituffik. Najednou soused přijde s tím, že chce celou naši kuchyň. Prý z ní má lepší výhled na hřiště a může tak „hlídat svoje děti“. Když mu řekneme, že kuchyň neprodáme, odpoví, že si ji tedy vezme silou, a začne zvát stavební dělníky na probourání nových dveří.
A do toho přijde jiný soused – říkejme mu klidně Premiér – a řekne:
„To není náš problém. On si to asi chce jen koupit. Domluvte se.“
Neřekne, že je to nepřijatelné.
Neřekne, že vyhrožování silou je za hranou.
Neřekne, že se tohle v civilizovaném domě prostě nedělá.
Jen pokrčí rameny.
Přesně takhle dnes část politické reprezentace reaguje na to, co se děje kolem Grónska. Jako by šlo o obchodní vyjednávání. Jako by hrozba síly byla jen „nátlaková taktika“. Jako by území jiného státu bylo zboží v realitní nabídce.
Příklad druhý: Brdy
Vzpomínáte si na debatu o americkém radaru v Brdech? Společnost se hádala, politici lavírovali, protestovalo se. A teď si představme alternativní realitu:
Řekneme Američanům „ne“ – a oni odpoví:
„Dobře, tak vám celé Brdy vezmeme silou.“
Znělo by to absurdně. Nepřijatelné. Skandální.
A přesně tak by to také bylo. A nedovedu si představit, že by nějaký občan ČR pak říkal „oni to potřebují“, „tudy poletí rakety“, „nejde to odsoudit“…
Jenže když se podobná logika aplikuje jinde, najednou slyšíme, že „to není tak jednoduché“, že „je třeba chápat bezpečnostní zájmy“ a že „svět není černobílý“.
Ano, svět není černobílý.
Toto ale černobílé je.
Stydím se za svého premiéra
Stydím se za premiéra své země, který se nedokáže postavit za Dánsko.
Za premiéra, který místo jasného „tohle je nepřijatelné“ raději mlčí, relativizuje, nebo řeší, jestli si „musel koupit globus za 15 tisíc“ (není to moc?) , aby pochopil, kde Grónsko leží (učivo základní školy), a ještě to předkládá jako dobrý příklad pečlivého rozhodování. A za své spoluobčany, ktěrí stále věří, že tento člověk nás má zastupovat v jednání s ostatními světovými lídry.
Nejde o globus.
Nejde o geopolitickou hru.
Jde o základní princip: že vyhrožování silou kvůli území cizího státu je nepřijatelné. Vždy. Bez výjimek. Ano, možná nás to bude něco stát (cla, obchodní příležitosti). Ale s právem se neobchoduje.
Pokud tento princip nedokážeme vyslovit nahlas a jednoznačně, pak problém není v mapách ani v detailech mezinárodní politiky. Problém je v nás.
Protože když dnes mlčíme u kuchyně souseda, nemůžeme se divit, že si zítra někdo přijde i pro náš obývák.
Zdroje:
https://www.skolni-potreby.eu/globusy/ (není to levnější?)
