Článek
Na podobných politických sporech je často nejméně důležité to, o co se formálně hraje. Mnohem víc totiž prozrazuje to, jakým jazykem se hraje. A právě jazyk — tón, styl a způsob komunikace — je na dnešním konfliktu mezi prezidentem Petrem Pavlem a Petrem Macinkou tím nejvýmluvnějším momentem.
Jako občasný pozorovatel veřejného dění jsem vděčný za to, že prezident nepřistupuje na zákulisní dohody a nenechává se tlačit k rozhodnutím, která mají vznikat mimo ústavní rámec. Odolnost vůči nátlaku nepovažuji za pózu, ale za základní předpoklad důvěry v instituci hlavy státu.
Zároveň však nelze přehlédnout rozpaky nad zveřejněním něčeho, co jde vnímat jako soukromá komunikace. Z hlediska principu listovního tajemství to není krok, který by šel bez výhrad obhájit. I transparentnost má své hranice — a jejich posouvání by mělo zůstat výjimečné.
Jenže klíčový problém leží jinde. Styl zpráv působí jako demonstrace moci: rychlé lhůty, náznaky následků, tlak na autoritu. Jazyk člověka, který je zvyklý jednat z pozice síly a předpokládá, že když přitvrdí, druhá strana ustoupí. Ne proto, že by byla přesvědčena, ale proto, že se jí konflikt nevyplatí.
Takový tón nesměřuje k dohodě, ale k zastrašení. A v demokratické politice je to styl nejen nevhodný, ale nebezpečný. Normalizuje představu, že rozhodování nevychází z argumentů, nýbrž z toho, kdo dokáže vyvinout větší tlak.
Právě proto je v samotné podstatě věci prezident podle mě v právu. Nejen právně či ústavně, ale hodnotově. Odmítl jazyk moci — a tím připomněl, že politika má být o vyjednávání, ne o dominanci.
Zdroje:
