Článek
Ministr není z jiné planety
Debata kolem financování veřejnoprávních médií je toho dobrým příkladem. Nejde v ní totiž jen o Českou televizi nebo Český rozhlas. Jde o to, jak stát chápe peníze občanů, povinné platby a vlastní odpovědnost za systém, který sám změnil, a důležitost nezávislosti zpravodajství pro demokracii.
Převod financování z „poplatků“ (proč v uvozovkách bude snad po dočtení komentáře jasné) na platbu z rozpočtu státu není řešením problému, který má systém (a občané), ale řešením problému, který mají někteří politici.
Argumentace úsporou domácností
Proč převod na platbu z rozpočtu nemůže být plošnou úsporou pro všechny domácnosti, je snad jasné. Stát nemá žádné „vlastní“ peníze. Má jen ty, které mu odvedeme my všichni. A upřímně — důvěra v to, jak s nimi nakládá, není zrovna vysoká. Stačí se podívat na aktuální návrhy státního rozpočtu, neustálé přesuny položek a improvizaci za pochodu. Přidáme-li státu výdajovou položku „média“, musíme někde najít nějakou příjmovou položku k jejímu pokrytí. Nebo se dále zadlužovat. Nebo snižovat výdaj.
V tomhle světle je pochopitelné, proč má spousta lidí problém s představou, že by veřejnoprávní média byla přímo financována ze státního rozpočtu. Politická závislost, každoroční vyjednávání o penězích a tlak „držet linii“ nejsou hypotetické hrozby, ale reálné scénáře. Obava o nezávislost veřejnoprávních médií je legitimní a není to žádná paranoia.
Protiargument: stávající systém funguje
Ani s argumentací protistrany, že „systém není třeba měnit, funguje léta dobře“, se ale nedá souhlasit. Systém fungoval možná před lety, kdy byla pravidla jednoduchá a srozumitelná: kdo měl doma televizi nebo rádio, platil. Kdo ne, neplatil. Bylo to nedokonalé, ale férové v tom, že existovala jasná vazba mezi vlastnictvím zařízení a povinností platby.
Jenže tenhle model byl opuštěn. Ne potichu technicky upraven — ale fakticky zrušen.
Poslední změna pravidel je dosti nedávná, a přinesla zásadní posun. Argument zněl logicky: veřejnoprávní obsah dnes nekonzumujeme jen přes klasický televizor nebo rádio, ale čím dál víc přes internet. Weby, aplikace, podcasty, archivní pořady. To všechno je pravda. Problém je v tom, kam tenhle argument dovedl praxi - ke změně pravidel vybírání televizního a rozhlasového poplatku tak, že dnes už neplatí jen domácnosti, které vlastní daný typ přijímače (tedy televizor nebo rádio). Platí de facto každá domácnost, (tedy přesně každá, která má zařízení schopné jakoukoliv formou zpřístupnit výstup veřejnoprávních medií, včetně jejich internetových stránek - a to v roce 2026 znamená prakticky každého, protože chytrý telefon má skoro každý).
Osobně jsem deset let samostatného života televizor nevlastnil a ani ho vlastnit neplánuji. Rádio neposlouchám. Weby ČT a ČRo nenavštěvuji. Přesto odvádím televizní i rozhlasový poplatek. Ne proto, že bych tyto služby využíval, ale proto, že bych je využívat mohl. Tohle už není poplatek za službu. Tohle je plošná povinná platba. Jinými slovy: daň.
Osobně asi tuto daň považuji za nutnou. Jak řekl jistý americký scénárista: „There is nothing more important for democracy than well informed electorate“, chcete-li překlad: „Pro demokracii není nic důležitějšího než dobře informovaní voliči.“. A tento prvek u nás má zajišťovat nezávislé médium, nic lepšího k dispozici nemáme.
Ale pokud je tento poplatek vlastně daň, měli bychom k němu tak i přistupovat — transparentně, jednoduše a bez předstírání.
Dvě instituce, dva poplatky, jeden obsah
Jenže na stávajícím systému pro prostého občana není jednoduché nic. Dva různé poplatky, vyžadující dva různé účty poplatníka u dvou různých poskytovatelů, vyžadující dvě různě vysoké platby… Pokud už vybíráme povinnou platbu od téměř všech domácností, proč ji vybírají dva různé subjekty? Proč existuje televizní a rozhlasový poplatek zvlášť, když se oba opírají o stejný argument „možnosti přístupu k obsahu“?
Z hlediska občana je to zbytečně složité a nepřehledné. Z hlediska státu i institucí je to byrokraticky náročné. Model jednoho veřejnoprávního média, které by zastřešovalo televizi i rozhlas a vybíralo jeden poplatek, dává v této logice smysl. A není to žádný nový vynález - kdo by neznal BBC?
Ano, znamenalo by to konec tradice samostatného rozhlasu — a to je škoda. Český rozhlas má silnou historii a specifickou roli. Jenže tradice sama o sobě nemůže být jediným důvodem k udržování neefektivního systému. Sloučení by přineslo úspory na administrativě, lepší koordinaci obsahu a v některých případech i méně duplicitní práce v terénu. Ne všude, ale dost často na to, aby to dávalo smysl. A občané by najednou nepotřebovali dva oddělené účty poplatníka na to, aby zaplatili daň za to, že v naší demokracii máme k dispozici tak nezávislé zpravodajství, jak jsme jen schopní vymyslet.
Problém v důvěryhodnosti
Možná je nefér předpokládat automaticky, že vládní politici chtějí omezovat nezávislost médií. Vzhledem k chování a vystupování zainteresovaných osob se ale nemohu zbavit myšlenky, že skutečně nehledají řešení problému občana, ale řešení problému politika s nějakým tím kostlivcem ve skříni.
Na druhé straně máme zaměstnance ČT a ČRo, kteří se (právem) bojí o své živobytí, a jen těžko mohu zcela nepřipustit myšlenku, že jejich snaha o záchranu poplatků je čistě altruistickou snahou o zachování jednoho z pilířů demokratické společnosti.
Oba tábory budou používat argumentaci „protistraně jde jen o jejich koryto“. A občané buď zůstanou (zůstaneme) s nefunkčním systémem poplatků, nebo nefunkčním systémem veřejnoprávních médií. Pokud mi tedy někdo nedokáže, že se mýlím, a neprosadí jiné, třetí řešení. Třeba to, které jsem zde popsal. Ideální určitě není. Ale bez umění kompromisu to v žádném státě nedotáhneme dál než k diktatuře.
Zdroje:
