Článek
Byly mi čtyři roky. Holčička ve školce měla krásný prstýnek. Červený, zářivý. Ta barva byla nádherná. Chtěla jsem si ho vyzkoušet, v dobré víře mi jej půjčila, ale já už nechtěla vrátit. Rozhodla jsem se, že je můj. Začala křičet a soudružka učitelka na mě také křičela. Já ho prostě nevrátila.
Odpoledne pro mě přišel otec do školky. Odešli jsme domů. S prstýnkem. Doma mě hodně zbil, použil k tomu kabely. Tu bolest cítím ještě teď. Měla jsem červený zadeček a spoustu modřin. Nebylo ani možné sedět. Prstýnek mi vzal a vrátil do školky. Taková nespravedlnost. Zbitá a bez prstýnku. Kdybych mohla použít smajlík, teď je ten okamžik…
Maminka mi koupila taky takový. Maminka je moje sluníčko. Bylo to šílené období. Ve školce byl špenát a odporná soudružka učitelka mi ho cpala lžicí do pusy. Zvedal se mi žaludek. Vždycky poodešla nacpat někoho jiného a já rychle vyplivla sousto do kapesníku, který mi maminka dávala do zástěrky. Kapesník už byl plný, tak jsem plivala pod stůl. Bože, když si vzpomenu, vraždila bych. Zase pro mě přišel ten mizera. Tentokrát mě doma zfackoval. Nikdo nic neřešil, byl velké zvíře a neskutečný manipulátor.
Někoho možná napadne, kde byla maminka. Také ji ubližoval, ale to nechci psát. Rozvířila jsem v sobě něco, co bylo skryté hodně hluboko.
Ponaučení?
Krást se nemá.
Pokud něco chceš, řekni si nebo kup.
Respekt a lásku nelze vynutit.
Rodiče by neměli bít své děti.
Vznikne z toho nenávist, která se časem změní v lhostejnost.
Věděla jsem, že nedovolím, aby na mě nějaký muž vztáhnul ruku, byť bych si to ‚‚zasloužila.‘‘
Jsem vděčná, že tyto časy jsou už pryč.
