Článek
Uvažovala jsem, jestli vůbec můžu oponovat někomu tak racionálnímu, jako je Antea. Můžu.
Ve svém nejbližším okolí mám lidi, kteří si nijak nestěžují. Stalo se mi, že při konverzaci se známou, která zrovna nebyla ve své kůži a stěžovala si, jsem zalhala. Ptala se, jak jde život a já jí přitakala, že je všechno k ničemu. Jenže to bylo zrovna období, kdy jsem se cítila šťastná, naplněná a bylo mi moc fajn. Nevím, přišlo mi divné říct pravdu. Viděla jsem na ní znechucení. Prostě nebylo v plánu ji víc rozhodit.
Každý máme okamžiky, dny, měsíce, že se cítíme mizerně, opuštěně. Přiznám se, trošku té racionality bych potřebovala, ale opravdu jen trošku.
Důchodci si prý jen stěžují. To není pravda. U nás žije mnoho starých lidí. Usmívají se na mě, byť někteří sotva chodí. Potkáme se, poklábosíme a hodně jich je fajn.
Maminky si stěžují. Jasně, že jim je občas ouvej, když mají třeba nemocné dítě. Vstávají každou chvíli, bývají vyčerpané, ale i to je normální. Své dítě bezmezně milují. Mít dítě je opravdu dar. Také celoživotní cesta a úsilí. Snažíme se z něj vychovat skvělého člověka. Nechceme, aby z něj vyrostl bezpáteřní šmejd.
Učitelé si stěžují. Ne všichni. Mohou mít pochybnosti o sobě, jestli jejích práce dává smysl. Mohou být vyprahlí. Znám učitele, kteří mají práci jako poslání. Pak jsou takoví, které bych vystřelila někam, bez možnosti návratu zpět.
Je přirozené, že ne vždy se cítíme dobře. Je fajn mít někoho, kdo nám bolístku pofouká, i když už nejsme malé děti.
Život je jako na houpačce, ale právě díky takovým prožitkům, kdy se cítíme na dně se posouváme. Poznáváme víc sebe a vnímáme jinak i ostatní. Řekla bych, že ony životní pády, nás učí vstát a začít znovu. Někdy je to těžké.
Držte se, zapalte svíčku, sledujte plamínek, však ono bude líp.
Aneb, jak říká moje maminka:
Mladí mají mušky, starší mouchy a staří hovada.
