Článek
Ráno sedám do auta, nastartuju a zařadím D. Můj obřík se rozhodl, že nikam nejede. Tolik pospíchám. Chvíli sedím zoufalá v autě a přemýšlím. Městská zrovna nejede, budu muset jít pěšky pět kilometrů. V tom pocitu zoufalství jsem se začala smát a vzpomněla si na PDP - pozitivní duševní postoj. Hledám něco pozitivního na této situaci.
Vystupuju z auta. Pohladila jej a řekla: „Stejně tě mám ráda.“ Mé staré já by bouchlo dveřmi, koplo alespoň do kola a okamžitě se ho chtělo zbavit, protože nebude hýčkat nic tak nespolehlivého. Jdu pěšky, fouká silný vítr. Ještě jsem nedošla ani na konec ulice a zastavilo auto. Pán od nás z vesnice se mě ptá: „Chcete vzít?"„Ano, miluju vás, děkuju!“ Pán měl jiskru v oku a široký úsměv.
Povídáme si. Vyprávěl, že neustále hlídají s manželkou vnoučata. Rádi by si chvíli odpočinuli, ale nedokázali dceru odmítnout. Tak jsem se odvážila mu předat svá moudra. Chvíli jen koukal, pak mi řekl, že to zkusí.
Dnes zazvonil, dal mi mé milované Lindor. Lindor mám moc ráda, taky višně v čokoládě. Kdyby náhodou chtěl někdo zazvonit… Dcera byla chvíli zaražená, ale dokázala pochopit, že si potřebují odpočinout. Každý máme právo dělat to, co chceme.
Někdy to jsou jen naše domněnky a přesvědčení, co nám brání říkat věci tak, jak je cítíme. Pak jsem potkala kamarádku. Zašly jsme na jídlo, daly si víno a pokecaly. Byl to skvělý příklad, že můžeme něco vytěžit i z problému. Převodovka byla už druhý den opravená. Něco tam prasklo, prý jen maličkost.
Zažila bych tak báječný den, kdyby mi auto jelo? Svezl by mě muž, který si potřeboval jen popovídat? Potkala bych kamarádku a mohla si dát víno? Dostala bych mé oblíbené Lindor? Ne! Lindor už pomalu mizí. Jeden, druhý a ještě jeden…
Chci říct, když přijde nějaký karambol, záleží jen na nás, jak ho vnímáme. Můžeme z něj i vytěžit. S někým si popovídat, pomoci mu. To ráno jsem byla smutná, že musím pěšky, ale vzala jsem to tak, jak to je. Však ono by mi to neuškodilo, ale představa těch kilometrů!
