Článek
Včera probíhala potravinová sbírka pro potřebné. To jistě všichni věděli. Někteří raději nakupovat nešli a jiní měli tisíc důvodů nepomáhat. Stály tam dvě kvočny. Oblečené do drahých hadrů a jedna druhé přitakávala, že rozhodně nebudou nikoho podporovat. Copak nemůže každý přispět málem?
Je mi líto lidí, kteří se ocitli v nouzi. Někdy to nemusí být vlastní vinou. Přibývá těch, kteří žijí nad propastí nebo v ní už jsou. Nemůžeme vědět, co nám život přinese. Můžeme přijít o všechno a zhroutí se nám celý svět. Každý z nás by si to měl uvědomit. Měli bychom být k sobě navzájem lidštější.
Netrpím syndromem hodné holky, jsem vítr, ale, když můžu, pomůžu. Pokud si někdo myslí, že z dávek se dá důstojně žít, ať to zkusí. Maminky nemají na obědy pro děti, to je známý fakt. Nejsou to jen maminky. Kouřím, takových nás je víc. Můžeme si koupit o krabičku míň a potravinová banka bude plná!
Není to dávno, co jsem viděla babičku, které u pokladny chyběly tři koruny. Byla hezounká, milá. Na pás dávala pár housek, mléko a levné sušenky. Vypadala jako z pohádky. Možná byla, kdoví. Tenkrát se ve mně všechno sevřelo. Už slyším „odborníky.“ Nepracovala, nešetřila…
Někteří by zrušili důchody, zavřeli potravinové banky a bezdomovce by poslali…Vlastně ani nevím kam. Však oni by něco vymysleli.
P. S. Doufám, že premiérovi Nuttela chutnala. (z Německa)
