Článek
Stalo se vám někdy, že rozum řekl ne a srdce ano? Je to matoucí. Tak se nakonec rozhodnete srdcem, protože ono má vždycky pravdu. Má, a to i v případě špatného rozhodnutí. Něco nám to má ukázat.
Někdo vás požádá o pomoc. Není to poprvé. Máte pochybnosti, protože tak nějak tušíte, že to bude k ničemu. Nedočkáte se díku, ale stejně pomůžete. Přichází opět šok. Řeknete si - čekal jsem to, ale stejně pomůžete. Řeči, že je to přece normální, že pomáhat je správné. Ano, pomáhat je normální a správné, ale také je správné poděkovat. Neprahnete po vděčnosti, stačí vám jen slyšet děkuju.
Ptáte se sami sebe, proč jsem to zase udělala, když vím… Mám odpověď, děláme to opakovaně, protože věříme, že tentokrát to bude jiné. Lžeme sami sobě. Jaká naivita. Nebude to nikdy jiné. Další zkušenost, abychom se zastavili a zeptali se sami sebe. Proč, co mi to má ukázat? Odpověď přijde.
Uvědomění - vždycky tady budou lidé, kterým nedokážeme pomoci. I kdybychom se rozkrájeli, mají pocit, že je to málo. Vždycky budeme pro tyto jedince nedostateční. Jednou přijde čas a vy řeknete dost. Pochopíte, že vás to vyčerpává a nechcete dál být součástí tohoto procesu. Ucítíte úlevu, svobodu.
Nechcete poslouchat urážky, obviňování, výčitky. Vždycky se nám takové věci dějí, abychom konečně pochopili. Pokud nepochopíme, budou se nám stejné situace opakovat pořád dokola. Mnohdy je to zraňující, a my sami bychom v takové situaci potřebovali podat pomocnou ruku. Nevěnujte pozornost a energii lidem, kteří vás jen vysávají. Nikdy vám nepoděkují.
Řekl: Mně nevadíš ty, jako ty, ale tvá existence. Až tady nebudeš… Dal ruku na srdce, pak ji odtáhl a vydechl.
Proč mě tedy vyhledává? Nelogické? Logiku v tom nehledejte. Zraňující? Jistě. Tak proč sakra nepláču? Dřív bych zabořila hlavu do polštáře a plakala. Křičela, to není fér. Dnes vím, že tím ukazuje jen svou malost. Je mi ho líto, ale to je vše. Ano, soucit.
Někdy je potřeba zabouchnout dveře. Nechat je navždy zavřené, nevracet se k nim… Dá to práci, ale pokud to dokážete, budete znovu šťastní.
