Článek
V mé dětské duši tehdy zavládl ještě větší zmatek, než tam byl dřív. Jací Rusi? A proč přišli?
Pocházím z Hlučínska, naši předkové bojovali v německé armádě a mnozí byli na frontě v Rusku. Například náš soused, který na mne se smíchem volal: „Od Rusů se teď máme učit. Panebože, vždyť neznali skříně, bydleli v norách a všem kradli hodinky.“ - A teta, která byla v době války mladé děvče, si jednou povzdechla: „Kdyby jen hodinky! Kolik ženských…“ a nedopověděla, poněvadž jsme tam byly my - děti. Hrozně mne tehdy zajímalo, co chtěla říct.
Na druhé straně jsme ve škole četli o odvážné školačce, vzorné malé ruské dívence. A také o statečném a poněkud tajemném Leninovi, který v jednom textu chodil s ohrnutým límcem Moskvou, to, aby ho nepoznali, ale také dělal šutky, tedy vtipy. Také jsme recitovali básničky o kráse Sovětského svazu a na nástěnce měli hesla typu „Sovětský svaz - náš vzor“ nebo „V zemi, kde zítra již znamená včera“ - to mne obzvlášť zaujalo. Jak je to možné, že tam zítra znamená včera? A co dnes?
Rozpor mezi tím, co jsem slýchávala od známých, a tím, co říkali ve škole, jsem ve své dětské mysli vyřešila prostě tak, že existují dvojí Rusové - ti hodní, co jsou teď, a ti zlí, co byli kdysi. - No jo, ale kteří to vlastně přišli?
Nebyla už padesátá léta plná hrůz a nespravedlnosti, byla uvolněná šedesátá, doba, kdy máma chodila s rádiem u ucha a doma se pořád mluvilo o Dubčekovi. Pak tedy přišli ti Rusi, zřejmě ti zlí.
Po prázdninách jsme měli mít poprvé ruštinu, ale soudružka učitelka nám sdělila, že ji mít nebudeme, jenže asi po týdnu jsme ji stejně měli. Zase zmatek.
A opět jsme si četli o úžasném pokrokovém Sovětském svazu. V jednom článku psali, že sovětská pšenice je nejlepší na světě a že má jen velmi nízký stonek a obrovský klas. Řekla jsem to našemu sousedovi a ten se smál a ptal se, čím krmí dobytek, když nemají slámu. A doporučil mi, ať nevěřím všemu.
Také jsme jednou četli, jak sovětští lidé stavějí největší přehradu na světě. A úplně tím mění krajinu v dané oblasti. Soused mi na to řekl, že to je bohužel možné. A v mé duši zase zmatek.
Jednou jsem jako holčička přemýšlela - v Polsku žijí Poláci, v Německu Němci, v Česku Češi, tak proč v Sovětském svazu žijí Rusi a ne Sověti? A tak jsem zvedla ručku a přihlásila se a zeptala se soudružky učitelky. A ona mi odpověděla: „Protože oni jsou ve všem jedineční. A vždycky napřed.“
Aha. No. Zase zmatek.
Hodně jsme o Sovětském svazu četli a povídali si o něm, ale skutečné obyvatelé této úžasné země jsme v podstatě nepotkali. Až jednou přijela do naší vesnice delegace v čele s paní, jejíž syn padl při bojích ve válce o naši vesnici. Myslím, že se jmenoval Těsljuk. Byl postaven provizorní pomníček na místě, kolem kterého jsem v podstatě denně chodila - ale normálně tam nic nebylo. A ta paní přijela a byla dojatá a líbala zemi, kde její syn padl. Bylo mi jí líto. A pak v regionálním tisku vyšla fotografie, na které byla ta paní u nás ve vsi a ženy na traktorové vlečce mávající jí kyticemi. Bylo tam napsáno, že ženy z místního družstva přišly uvítat sovětskou matku. A moje máma se na to podívala a řekla: „Houby jsme ji přišly přivítat. Jely jsme kolem z pole a měly náhodou v rukách kytice šeříku, co jsme u pole natrhaly.“ A pak se na mě podívala a dodala: „Nevěř tomu, o Rusech jen lžou.“ - A ten provizorní pomníček po odjezdu té matky sundali. Nevím, proč tam nemohl zůstat. Vždyť nám řekli, že to byl hrdina. Zase zmatek.
A ještě dva lidé se mi vybaví, když se mluví o Rusech a Rusku, či Sovětském svazu.
Jako studentka jsem se zúčastnila v tehdejším východním Německu jakési slavnosti přátelství národů. Byli tam samozřejmě jen příslušníci těch pokrokových národů, tedy ze zemí v područí SSSR. A byl tam i jeden starší Rus, který poté, co vypil určité množství vodky, upadl do nějaké rozněžnělé nálady a stěžoval si, že lidé nemají Rusy rádi. A několikrát se ptal: Proč? Pačemu? - Byli jsme dost zkušení na to, abychom mu odpověděli. Takže jsme mlčeli. A on se obrátil na mne a řekl, že přece každá země má i něco dobrého. A vyzval mne, ať jmenuji jednu nebo dvě věci, které mám ráda na Rusku. „Vojnu a mír od Tolstého a všechnu hudbu od Čajkovského,“ řekla jsem bez váhání. Hudbu nekomentoval, ale to první ho zaujalo a zvýšeným hlasem mi káravě řekl: „Jak můžeš mít ráda vojnu, soudružko? Je vidět, že jsi ještě mladá. Víš, kolik sovětských vojáků padlo ve válce i za vaše osvobození?“
A tím druhým člověkem není Rus, ale jeden pán z naší vesnice. Byl takový dost samotář a časem jsem se dověděla, že se vrátil z války jako úplně poslední až několik let po jejím skončení, protože byl jako německý voják v zajetí v Rusku. V Gulagu. A přišel prý domů odtamtud pěšky. Nesmírně mě to zajímalo, ale léta jsem si netroufla ho blíže oslovit. Až po převratu, až po roce 1989, to už byl starý pán, jsem se osmělila a požádala ho, zda by mi něco neřekl o svých zážitcích a o té době. O Rusku. O zajetí. Měl takové hluboké vpadlé oči. „Podepsal jsem tehdy, že o tom nikdy s nikým nebudu mluvit,“ řekl mi. „A nemluvím. Ani se svou rodinou. Ale ne kvůli tomu podpisu. Já prostě nemůžu.“
Dnes už na rok 1968 můžeme jen s hořkostí vzpomínat a chválabohu žádné ruské vojáky u nás nemáme.
Ale děsivá skutečnost války na Ukrajině připomíná, že co není, může být.
