Článek
A pokud ano, ať doneseme do školy fotografii, jestli nějakou máme.
Jistěže jsme měli. Jenže soudružku nějak zapomněli informovat, kde že se to ocitla. Byla totiž na Hlučínsku. Rodičům jsem nic neřekla a do školy jako horlivá školačka donesla fotku dědy v parádní uriformě německého důstojníka, dědovi to na ní v té brigadýrce fakt slušelo. Soudružka nevěřila vlastním očím.
Naši předkové totiž bojovali ve válce všichni. Jenže jaksi na té nesprávné straně.
Takže když se ve škole mluvilo o tom, jak jsme ve válce zvítězili, nebylo to zcela přesné. A když ve škole oslavovali naše osvoboditele - Rudou armádu a velebili Rusy a vše sovětské, my věděli své. „Něco tak primitivního, jako byl život Rusů v Rusku, jsem v životě neviděl,“ vyprávěl mi soused, který prošel ruskou frontou. „Od těch se rozhodně nemáme co učit. Neznali ani skříně.“
Ve škole říkali zcela něco jiného. Sovětský svaz - náš vzor. V mé dětské duši vládl zmatek.
Teprve později jsem si uvědomovala, jak cenné jsou ty vzpomínky. Vzpomínky přímých pamětníků a účastníků té doby. A jak řekl jiný soused - „My jsme tehdy sice neoslavovali vítězství, ale konec války ano. A byla to neskutečná úleva.“
Onen děda, kterého jsem už bohužel nezažila, bojoval na ruské frontě. A tam držel hlídku, jenže ho včas nevystřídali, protože onoho střídajícího zastřelilil A tak děda hlídal o dvanáct hodin déle, než měl - a omrzly či přesněji řečeno umrzly mu nohy. Jednu mu amputovali úplně celou, druhou hned pod kolenem. Vrátil se domů jako invalida - a pro rodinu se čtyřmi dětmi byl spíše přítěží.
Jiná vyprávění jsem slyšela na vlastní uši. I když, oni vyprávěli jen sporadicky. Stručně. A dost neradi.
Prastrýc dobýval Stalingrad a omezil se na suché konstatování, že své přežití považuje za zázrak. Slíbil Bohu, že pokud přežije, nikdy už nevynechá nedělní mši. Nevynechal.
Tchán dobýval Moskvu. Postup tam byl až zázračně rychlý, vyprávěl. Proti nám bojovali staří, unavení vojáci. Ale pak před Moskvou přišli mladí Rusi v bílých uniformách, byla šílená zima, my neměli zimní výstroj - hnali nás sviňským krokem. Držel jsem se koňského ocasu a klouzal na zmrzlé půdě, tak jsem se dostal do bezpečí.
Jeden strýc narukoval v 17 letech a dostal se velmi brzy do amerického zajetí, což byla podle jeho slov životní výhra. Později mi ukázal dokument, který při propuštění podepsal. Stálo tam, že o poměrech v zajetí nesmí nikdy s nikým mluvit. Anglicky. Nerozuměl ani slovo.
Další strýc narukoval dokonce ještě o rok dříve, bylo mu 16, účastnil se bojů o Ostravu a tam také skončil v zajetí. Tom ruském. Podařilo se mu uprchnout, když je Rusové donutili hnát stáda ukradeného dobytka směrem na východ do Sovětského svazu. O tom, co zažíval v ruském zajetí, se jen šeptalo.
Další strýc bojoval na západní frontě a do smrti vzpomínal na Paříž, jak tam bylo krásně. Ale také vzpomínal, jak jej nechtěla česká garda pustit domů do rodné vesnice, když se vracel z války. Prý že je německý voják. No to byl. Jako všichni tady.
Jeden ze sousedů se účastnil bojů v Normandii - a řikal, že to byla čirá beznaděj, dívat se na ty nekončící řady spojeneckých vojáků, kteří přicházeli od moře. „My Němci jsme se jich strašně báli,“ řekl.
Paní učitelka tehdy vzala mou fotografii dědečka a šla s ní do ředitelny. Soudruh ředitel byl sice komunista, ale obeznámen s poměry. Takže jí asi leccos vysvětlil. Fotku mi pak vrátila a řekla, že už ji nemám nikdy nosit do školy.
Nikdo jiný fotku tehdy nepřinesl. Děti se totiž doma zeptaly rodičů a ti jim to rozhodně nedoporučili.
Tu dědovu fotografii ještě mám. Stejně jako fotografie jiných příbuzných v německých uniformách.
A až mnohem později jsem se zamyslela na otázkou - kdo to měl vlastně za války horší: muži, kteří zažili na vlastní kůži frontu a vše s ní spojené, nebo ženy, které zůstaly doma se svým strachem a dětmi a často i hospodářstvím?
Jedna babička se starala o čtyři děti, nejstaršímu bylo deset let. A pak se jí vrátil invalidní muž bez nohou a pak musel narukovat nejstarší syn, který dospěl v šestnáctiletého hocha. Dovedeme si dnes představit například to loučení? Odchází manžel, pak syn. Co jim na cestu říct?
Druhá babička zústala sama s šesti dětmi, nejmladší měl půl roku. A s těmi šesti dětmi se ke konci války vydala až k Baltskému moři, protože měla strach z blížící se fornty. Tam jeli vlakem, to ještě byl organizovaný odsun civilního obyvatelstva, zpátky šli pěšky. Dnes nepředstavitelná cesta. Také ona se loučila se svým mužem před odchodem na frontu. Nejmladšího syna ostatně poprvé spatřil, až když mu byly téměř tři roky.
Měli jsme sousedku, v mých dětských očích podivínskou starou paní, která sedávala na zahrádce a četla si nahlas pohádky. Připadalo mi to úsměvné - než jsem se dozvěděla, že ve válce jí postupně padli tři synové - všichni ve věku krátce nad dvacet let. A ona se z toho pomátla.
Prateta utíkala před blížící se frontou s malými dětmi až do Itálie, konkrétně do Brenneru. Většinu cesty jela spolu s jinými matkami s dětmi na vozech tažených koňmi či krávami. Měla s sebou tehdy dvouměsíční dvojčata. Vyprávěla mi, že ze strachu úplně přišla o mléko, a tak holčičky krmila lžičkou kravským mlékem, tu lžičku nahřívala nad svíčkou, aby mléko nebylo tak studené. Také říkala, že neměla pleny, a tak holčičky balila do pytloviny, z čehož byly hodně odřené. Poslouchala jsem ji a zeptala jsem se, kde miminka koupala. Upřímně ji to pobavilo. „Holky se první rok života nikdy nekoupaly,“ řekla. „O tom jsem vůbec neuvažovala.“ A po návratu z Itálie neměla kde bydlet, jejich stavení vyhořelo. Bydlela se sedmi dětmi v jedné místnosti u hodného sedláka. A čekala, zda se jí vrátí domů manžel. Vrátil.
A ještě intimnější vzpomínky.
Jedna prateta mi jednou polohlasem sdělila, že se v životě milovala jen dvakrát. Vdala se urychleně, protože manžel musel narukovat. Takže poprvé o svatební noci. A pak se jednou dostal před odjezdem na ruskou frontu na jednu noc domů - pak odjel a už se nevrátil. A jí se narodil syn a již se nikdy nevdala ani neměla jiného muže. Na toho svého nedokázala zapomenout.
Všechny ženy se nesmírně bály blížící se fronty a zejména Rusů. Jedné mé tetě bylo v době, kdy k nám do vsi přišli, patnáct let. Vyprávěla, že si ženy černily tváře sazemi a mazaly se blátem i hnojem, na hlavách měly špinavé šátky, jen aby vypadaly staře a Rusové jim dali pokoj. „A Vám osobně to tehdy pomohlo ?“ zeptala jsem se jí. Chvilku mlčela a pak mi odpověděla: „Ne. Ale nikomu to neříkej. Už je to pryč.“
Existuje samozřejmě mnoho jiných vzpomínek. Každá rodina má ty své.
Dlouho nám to vše připadalo tak vzdálené a neskutečné. Měli jsme pocit, že tohle nemůžeme naštěstí nikdy zažít.
No doufejme.
