Článek
A Francouzi ji právě v tento den každoročně velkolepě oslavují.
I letos kolem Vítězného oblouku slavnostně pochodovaly jednotky armády, přelétávala letadla, davy diváků lemovaly Champs Elyseé a kochaly se velkolepou podívanou, poslouchaly se projevy, Francouzi slavili státní svátek a hrdě si připomínali, jací to byli tehdy pašáci, jak ukázali celému světu - a co vlastně?
Dobytí Bastily nebyl nijak statečný čin, ve vězení tehdy pobývalo pouhých sedm vězňů - ale ano, Bastila byla symbolem útlaku a útisku. A lidé byli tehdy chudí, skutečně chudí tak, jak si to dnes ani nedokážeme představit. A byli tedy zřejmě právem zoufalí a frustrovaní a chtěli se mít aspoň trošku lépe, tedy snesitelně. Tohle všechno se dá pochopit.
Ale to, co následovalo, už ne.
A je nepochopitelné, alespoň pro mne, že se něco takového vůbec slaví.
Když se dívám na slavnostně pochodující ozbrojené složky a jásající davy, připomenu si nesmírně krutou smrt malého prince - následníka trůnu, dítě, které revolucionáři nechali v podstatě zemřít hlady, když ho předtím bezmocného trápili a zesměšňovali a oddělili od milujících rodičů.
Ty ostatně krutě popravili, což se ještě jakž takž dá pochopit u otce, krále, který to v podstatě schytal za všechny své předky. Ale méně u matky - královny, která čelila zdivočelému davu a nesmyslně nespravedlivému soudu, u kterého ji mimo jiné obvinili ze zneužívání vlastního syna.
A po smrti královské rodiny a krutých popravách jejích příznivců, přátel a sloužících, se celá revoluce postupně zvrhla v neskutečný teror, jenž lidstvu přinesl jako dědictví gilotinu a měl za následek tisíce nevinných životů. Revoluce zde doslova a do písmene požírala vlastní děti.
A jako každá revoluce v dějinách i tato skončila neslavně a neměla ty výsledky a následky, které lidé očekávali.
Snad se dá ještě brát jako přínos heslo Rovnost - volnost - bratrství, kterým se tato revoluce zaštítila, ovšem o žádné rovnosti nemohla být nikdy řeč, volnost se postupně také vytratila a pojem bratrství je pak tak vágní, že ho lze nelze s revolucí v podstatě spojovat. Protože lidé si v době revoluce rozhodně bratry nebyli.
A tak když každoročně vídám ty davy slavících Francouzů, přemýšlím, co vlastně oslavují a jestli dávali v dějepise pozor. Jestli vědí, jak to tehdy bylo.
