Článek
Bezbariérovost na papíře, překážky v realitě
Některé problémy nejsou vidět v tabulkách ani výročních zprávách. Jsou vidět až ve chvíli, kdy člověk na vozíku stojí pod nájezdem, po kterém se nedá vyjet. Sama jsem se s tím setkala několikrát, vždy jsem pomohla. Nájezd sice existoval, ale byl tak strmý, že bez cizí pomoci byl k ničemu. Nešlo o selhání člověka s postižením, ale o selhání návrhu.
Když norma splněna, ale člověk se dál nedostane
V Česku dnes žije přes 1,3 milionu lidí se zdravotním postižením, tedy zhruba 15 % populace starší 15 let. Nejčastěji jde o pohybové omezení, které se týká téměř milionu lidí. Právě pro ně je bezbariérové prostředí klíčové — a zároveň právě zde stát nejčastěji selhává.
Rampy jsou často postavené jen proto, aby „tam byly“. Ne proto, aby fungovaly.
Formální řešení místo skutečné dostupnosti
Stát a obce se rády chlubí bezbariérovými vstupy, výtahy a vyhláškami. Realita ale vypadá jinak:
– nájezd je příliš prudký
– výtah nefunguje nebo je zamčený
– dveře jsou technicky bezbariérové, ale neotevřitelné
Výsledek? Papírová inkluze a reálné vyloučení.
Když se samostatnost mění v závislost
Situaci zhoršuje fakt, že 153 tisíc lidí se zdravotním postižením nemá dostatečné kompenzační pomůcky, přestože je potřebuje. Nejčastějším důvodem jsou peníze a nedostatek informací. Jinými slovy: lidé nejsou méně soběstační kvůli svému stavu, ale kvůli systému, který jim hází klacky pod nohy.
Stát se spoléhá, že to za něj vyřeší rodina
Pomoc druhé osoby potřebuje více než 800 tisíc lidí se zdravotním postižením. V 94 % případů tuto pomoc zajišťují příbuzní. Stát tím fakticky říká: „Zvládněte to sami.“
Místo funkční infrastruktury spoléhá na ochotu okolí — na to, že se vždy najde někdo, kdo pomůže vytlačit vozík do kopce.
Postižení není hlavní problém. Tím je systém
Zdravotní postižení u nás často není tím, co lidem nejvíc komplikuje život. Skutečným problémem je špatně navržený veřejný prostor, alibismus úřadů a řešení, která vznikají pro kontrolu, ne pro lidi.
Dokud se bude bezbariérovost posuzovat podle splněných kolonek místo skutečné použitelnosti, zůstane „inkluzivní stát“ jen marketingovým pojmem.
Ne všechno je špatně. Ale ještě to nestačí
Bylo by nefér tvrdit, že se situace vůbec nezlepšuje. Dostupnost pomůcek roste, povědomí o bezbariérovosti je vyšší než před lety a některá města i instituce už navrhují prostor lépe než dřív. Oproti minulosti je vidět posun — jen není dostatečně rychlý ani plošný. Zlepšení se často týká nových projektů, zatímco staré bariéry zůstávají beze změny.
Pomoc jako samozřejmost, ne jako laskavost
Dokud systém nebude fungovat spolehlivě, bude lidská pomoc pořád důležitá. A není to nic, za co by se měl kdokoliv stydět — ani ten, kdo o pomoc požádá, ani ten, kdo ji poskytne. Pomoci člověku na vozíku překonat překážku, kterou neměl nikdy potkat, není hrdinství. Je to základní společenská slušnost.
Společnost se neměří podle vyhlášek, ale podle toho, jak se chová k lidem, když pomoc skutečně potřebují.
Zdroje:
