Článek
Pomáháme všem, kromě vlastních lidí?
Otázka, která Čechy dráždí
Stačí zmínit pomoc uprchlíkům a část společnosti reaguje podrážděně. „A co naši lidi?“ zaznívá okamžitě. Jako by solidarita byla hra s nulovým součtem. Buď pomáháme jim, nebo sobě. Jenže realita je složitější – a pro Česko paradoxně výhodnější, než si mnozí chtějí připustit.
Pomáhat lidem v nouzi není slabost
Pomoc lidem, kteří utekli před válkou, není morální póza ani luxus pro bohaté státy. Je to základní civilizační reflex. Kdyby válka byla tady, Češi by byli za každou formu pomoci vděční. Za střechu nad hlavou, za práci, za klid. To je perspektiva, kterou si část společnosti odmítá připustit – dokud se jich to netýká osobně.
Uprchlíci nejsou jen „náklad“
Častý argument zní: stojí nás to peníze. Jenže data ukazují opačný obrázek. Uprchlíci z Ukrajiny se rychle zapojili do pracovního trhu, platí daně, odvody a spotřební daně. Příjmy, které díky jejich práci plynou do veřejných rozpočtů, už dnes převyšují výdaje na jejich podporu o miliardy korun. Jinými slovy: do systému dávají víc, než z něj berou.
Peníze, které by tu bez nich nebyly
Bez uprchlíků by tyto peníze v české ekonomice vůbec nevznikly. Nejde o přerozdělování, ale o nový příjem. V době stárnutí populace a nedostatku pracovní síly zaplňují pozice, o které byl dlouhodobě malý zájem. Platí sociální a zdravotní pojištění, čímž pomáhají financovat systém, ze kterého čerpají i čeští občané.
Pomoc cizím neznamená ignorovat vlastní
Tohle je klíčový bod, který se v debatách ztrácí. Ano, Česko má vlastní problémy – drahé bydlení, přetížené zdravotnictví, nedostupnou psychickou péči. Ale to není vina uprchlíků. To je důsledek dlouhodobého zanedbávání těchto oblastí. Stavět zranitelné skupiny proti sobě je pohodlné, ale falešné řešení.
Když solidarita funguje oběma směry
Pomoc není jednosměrná. Uprchlíci nejsou pasivní příjemci. Pracují, podnikají, spotřebovávají, posílají děti do škol. Postupně se stávají součástí společnosti. Čím rychleji se postaví na vlastní nohy, tím menší zátěží jsou – a tím větším přínosem se stávají. Přesně to se v Česku děje.
Strach místo faktů
Odmítání pomoci často nevychází z reality, ale z pocitu, že „na nás už nikdo nemyslí“. Ten pocit je pochopitelný. Ale řešení neleží v tom, že přestaneme pomáhat lidem v nouzi. Leží v tlaku na stát, aby zvládal víc věcí najednou – solidaritu navenek i odpovědnost dovnitř.
Co si málo Čechů uvědomuje
Pomoc dnes není jen otázka morálky. Je to i investice do stability, bezpečnosti a ekonomiky. Země, která umí pomáhat v krizi, bude jednou sama chtít, aby někdo pomohl jí. A nebude mít čas vysvětlovat, že „my jsme přece slušní, jen jsme tehdy nikoho nenechali“.
Problém je představa, že solidarita má hranice tam, kde začíná strach. A že když pomáháme jiným, nutně tím ubližujeme sobě.
Zdroje:
