Článek
„Důstojné stáří“ patří mezi nejčastější politické slogany posledních let. Objevuje se v programech napříč stranami, v debatách, na billboardech. Problém je, že zatímco se o něm mluví, realita stárnutí v Česku se mezitím dramaticky zhoršuje. Ne potichu — ale systematicky.
Demografie, kterou už nejde ignorovat
Česká společnost stárne rychleji, než na to stát reaguje. Počet lidí nad 65 let roste stabilně, nejrychleji ale přibývá skupina 80+ a 85+. To není detail. To je zásadní změna charakteru stárnutí: nejde o „aktivní seniory“, ale o lidi s omezenou soběstačností, chronickými nemocemi a potřebou každodenní péče.
Stát tato data zná. Má je k dispozici roky. Přesto infrastruktura dlouhodobé péče neroste tempem, které by odpovídalo realitě.
Péče se přesunula — bez dohody a bez podpory
To, co stát nezvládá, automaticky přechází na rodiny. Bez jasné strategie, bez dostatečné finanční podpory, bez kapacitní zálohy. Péče o nemohoucí seniory se stala soukromým problémem jednotlivců, nejčastěji lidí v produktivním věku.
Tito lidé nejsou připraveni stát se pečovateli. Nemají na to čas, prostor ani psychickou kapacitu. Přesto se to od nich tiše očekává. Výsledkem je přetížení, vyhoření, ekonomické propady domácností a rozpad rodinných vztahů.
Kapacity nejsou. A dlouho nebudou
Domovy pro seniory a specializovaná zařízení jsou plná. Čekací lhůty se počítají na měsíce až roky. Terénní služby jsou regionálně nerovnoměrné a personálně poddimenzované. Pečovatelská práce je špatně placená, fyzicky i psychicky extrémně náročná — a stát se diví, že ji nikdo nechce dělat.
To není selhání jednotlivých zařízení. To je strukturální problém, který se léta odsouvá.
Samota jako tichý zabiják
Vedle fyzické nemohoucnosti roste ještě jeden problém: osamělost. Desítky tisíc seniorů žijí samy, bez každodenního kontaktu, často odkázaní jen na telefon nebo občasnou návštěvu. Linky důvěry a seniorské organizace dlouhodobě upozorňují, že samota patří mezi nejčastější a nejvážnější problémy stáří.
Přesto zůstává na okraji politického zájmu. Protože samota nemá hlas. A nechodí k volbám.
Proč se to neřeší?
Odpověď je nepohodlná: protože dlouhodobá péče je drahá, nevděčná a politicky málo výnosná. Výsledky nejsou vidět do čtyř let. Investice se nepromění v rychlé body. A odpovědnost se dá snadno přesunout na rodiny s argumentem „přirozené solidarity“.
Jenže solidarita bez podpory není solidarita. Je to přenesení zodpovědnosti.
Co by byl skutečný důkaz, že stát myslí vážně „důstojné stáří“
Ne další deklarace. Ale konkrétní kroky:
- masivní rozšíření kapacit dlouhodobé a terénní péče
- finanční a psychická podpora neformálních pečujících
- stabilizace a profesionalizace pečovatelských profesí
- propojení zdravotní a sociální péče, které dnes fungují paralelně, ne společně
Bez toho zůstane „důstojné stáří“ jen marketingovým pojmem.
Závěr, který nelze obejít
Počet nemohoucích seniorů poroste bez ohledu na politické preference. Otázka není, jestli se problém projeví. Otázka je, kolik rodin mezitím zkolabuje a kolik lidí zestárne v podmínkách, které bychom sami pro sebe nikdy nepřijali.
Důstojné stáří nezačíná ve volebním programu. Začíná tam, kde stát přestane předstírat, že se ho to ještě netýká.
Zdroje:
