Článek
Ještě před pár desetiletími platilo nepsané pravidlo: o stárnoucí rodiče se postará rodina. Jenže to pravidlo vzniklo v době, kdy jeden příjem často stačil na chod domácnosti, ženy zůstávaly doma a péče byla považována za samozřejmost. Dnes se tenhle model rozpadl. A nikdo ho ničím nenahradil.
Většina rodin dnes stojí na dvou příjmech. Ne z pohodlnosti, ale z nutnosti. Nájem, hypotéka, energie a základní životní náklady jednoduše nepokryje jeden plat. Přesto se od lidí stále očekává, že péči o nemohoucí rodiče zvládnou „nějak“ sami. Mezi prací, dětmi a vlastním zdravím.
Vzniká tím tichá krize, o které se mluví málo, protože nemá jednoduchý slogan ani viníka. Netýká se jen seniorů, ale především jejich dětí – generace, která má zároveň pracovat, vychovávat děti a suplovat nefunkční systém péče. Takzvaná sendvičová generace se ocitá pod tlakem, který dlouhodobě není udržitelný.
Péče o stárnoucí rodiče dnes není otázkou vztahů, ale logistiky a peněz. Dostupných sociálních služeb je málo, kapacity jsou omezené a čekací lhůty dlouhé. Domácí péče je často finančně nedostupná nebo časově nekompatibilní s běžnou pracovní dobou. Institucionální péče zase naráží na nedostatek míst i personálu. Výsledkem je situace, kdy rodina ví, že pomoc potřebuje, ale systém jí ji neumí poskytnout.
Problém se přitom systematicky odsouvá. Politická debata se točí kolem důchodů, valorizací a věku odchodu do penze. O tom, kdo se postará o rychle rostoucí počet nemohoucích seniorů, se mluví minimálně. Péče se bere jako samozřejmost, kterou někdo „nějak“ zařídí. Nejčastěji rodina. Konkrétně ženy ve středním věku.
Nejde ale o individuální selhání. Nejde o to, že by lidé nechtěli pečovat o své rodiče. Jde o to, že systém je nastavený tak, jako by realita posledních třiceti let vůbec neexistovala. Jako by pracovní trh, bydlení a rodinné modely zůstaly stejné. Jenže nezůstaly.
Důsledky jsou viditelné. Lidé omezují práci, odcházejí z pozic, kde jsou potřeba, nebo se dostávají do dlouhodobého vyčerpání. Péče se odehrává na úkor kariéry, finanční stability i zdraví pečujících. A přesto zůstává společensky neviditelná.
Největší paradox celé situace je, že stárnutí populace není žádné překvapení. Demografická data jsou známá roky dopředu. Přesto chybí plán, jak péči zajistit tak, aby nebyla trestem pro rodiny. Místo systémového řešení se spoléháme na individuální obětavost. Ta ale má své limity.
Tahle krize není hlasitá. Nemá protesty ani titulky v hlavních zprávách. Odehrává se doma, po večerech, mezi telefonáty z práce a návštěvami lékařů. O to nebezpečnější ale je. Protože pokud se o ní nezačne mluvit jako o společenském problému, zůstane dál jen osobní zátěží jednotlivých rodin.
A otázka, kterou si dnes klade čím dál víc lidí, zní jednoduše:
kdo se postará o rodiče, když oba pracují – a stát s tím nepočítá?
Zdroje:
