Článek
Smrt Patrika Hezuckého zasáhla mnoho lidí – kolegy z rozhlasového prostředí, posluchače i ty, kteří jeho hlas znali jen z povzdálí. Během několika málo týdnů se jeho zdravotní stav dramaticky zhoršoval, až skončil v nemocnici, kde svůj boj prohrál. Jeho manželka popisovala, jak infekce a únava vystřídaly smích, plánování a rutinu běžných dnů. Diagnóza „nádor neznámého původu“, která metastázovala do jater, šla napříč médii jako klíčová informace. Ne proto, že byla medicínsky důležitá – ale proto, že působila dramaticky.
A tady začíná problém.
Místo aby média jeho odchod uchopila citlivě a s respektem, vznikl další mediální cyklus: spekulace, detailní popisy léčby, reakce, rozhovory s odborníky a články, které nepřinášely nic nového – jen opakovaly to, co už zaznělo. Informace se rozdělily do dvou kategorií: ty, které bylo potřeba vědět — a ty, které měly zajistit klik, reakci a emocionalitu.
Přístup některých redakcí se nesl v duchu nepsaného pravidla: „Pokud se to dobře čte, je to přijatelný obsah.“ Jenže smrt není obsah. Je to intimní hranice, která patří rodině a nejbližším.
Informace o nemoci, o průběhu, o posledních dnech byly zveřejněny částečně proto, že veřejnost považovala Patrika Hezuckého za „svého“. Je to logické – byl součástí vysílání téměř tři dekády. Ale pocit známosti není totéž jako právo vlastnit cizí soukromí.
Reakce lidí na sociálních sítích ukázaly další rozměr: někteří hledali útěchu, jiní drama. Pod články se objevovaly komentáře, které místo soucitu působily jako recenze diagnózy nebo osobního života. Je to důsledek éry, kde je každý veřejný člověk zároveň celebritou, značkou i obsahem — často bez ohledu na to, zda o to stojí.
Smrt známé osobnosti má vždy dvě vrstvy. Tou první je lidská tragédie. Tou druhou je to, co s ní udělá mediální stroj. A ten funguje bez ohledu na emoce: sleduje algoritmy, ne empatii.
Z mediálně-etického pohledu vyvstává otázka, zda byla všechna zveřejněná fakta nezbytná pro veřejný zájem – nebo sloužila jen hladovému systému pozornosti. Téma rakoviny, progresu nemoci a prognózy bylo částečně odborné, ale způsob prezentace často sklouzl k bulvárním formulacím. Mezi titulky typu „Šokující průběh nemoci“ a legitimní informací existuje propast, kterou některá média ignorovala.
A tady se vracíme k jádru problému: kdy končí právo veřejnosti vědět a začíná povinnost médií mlčet?
Možná v okamžiku, kdy bolest rodiny ještě existuje. Možná v okamžiku, kdy informace neslouží k porozumění, ale k exploataci. Možná v okamžiku, kdy by publikum – kdyby šlo o ně – chtělo, aby svět na chvíli zmlkl.
