Článek
Pracujeme déle, efektivněji a pod větším tlakem než generace před námi. Máme technologie, které měly práci zjednodušit. Máme otevřený trh, Evropskou unii, volný pohyb, možnosti, o kterých si naši rodiče mohli nechat zdát.
A přesto si velká část lidí v Česku dnes nemůže dovolit to, co bylo dřív považováno za normální život.
Vlastní bydlení. Finanční rezervu. Klid při změně práce. Rodinu bez neustálého přepočítávání rozpočtu.
To není pocit. To je realita.
Průměrná mzda roste. Jenže většina lidí ji nikdy neuvidí
Podle predikcí má průměrná mzda v Česku v roce 2025 přesáhnout 46 tisíc korun. Na papíře to zní optimisticky. V praxi ale většina zaměstnanců bere výrazně méně.
A i ti, kterým mzda roste, narážejí na zásadní problém: reálná hodnota peněz klesá rychleji než jejich výplata roste. Inflace posledních let sežrala většinu „navýšení“, které firmy nabízely.
Výsledek? Pracujeme za víc peněz, ale koupíme si za ně míň.
Bydlení jako brzda všeho ostatního
Jedním z hlavních důvodů, proč se Češi bojí změnit práci nebo město, je nedostupné bydlení. Ne proto, že by byli líní nebo pohodlní, ale proto, že každé stěhování dnes znamená existenční riziko.
Podle místopředsedy Poslanecké sněmovny Aleše Juchelky se právě kolem bydlení láme většina životních rozhodnutí:
- změna zaměstnání,
- založení rodiny,
- hypotéka,
- ochota riskovat.
Trh práce je v Česku „ospalý“ ne proto, že by lidé nechtěli lepší práci, ale proto, že si nemohou dovolit chybu. Když nájem spolyká polovinu příjmu, není prostor na experimenty.
Problém není v lidech. Je ve struktuře práce
Česko má dlouhodobě nižší mzdy než okolní země – a to i při srovnatelné produktivitě. Důvodem není neschopnost zaměstnanců, ale struktura ekonomiky.
Zatímco Německo prodává hotové výrobky s vysokou marží, české firmy často fungují jako subdodavatelé:
- vyrábíme součástky,
- montujeme,
- plníme zadání.
Marže jsou nízké. A nízké marže znamenají nízký prostor pro růst mezd.
Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar to shrnuje jednoduše: firma s pětiprocentní marží nikdy nebude platit jako firma s dvacetiprocentní.
Tohle není selhání jednotlivců. To je dlouhodobě tolerovaný model.
Manuální práce dominuje. A táhne mzdy dolů
Více než třetina zaměstnanců v Česku pracuje v průmyslu, zemědělství a stavebnictví. V Rakousku je to výrazně méně. V Německu ještě méně.
Ekonomika postavená hlavně na manuální práci má přirozený strop:
- mzdy rostou pomalu,
- konkurence je vysoká,
- tlak na cenu práce je konstantní.
Ano, některé sektory se posouvají – IT, finance, služby. Jenže tyto obory nejsou dostupné všem a často už narážejí na vlastní limity.
Když sousedé rostou rychleji než my
Polsko bylo ještě nedávno považováno za zemi s nižšími platy než Česko. Dnes nás v průměrné mzdě předběhlo. Ne náhodou.
Poláci:
- lépe využívají evropské dotace,
- více investují do infrastruktury,
- cíleně podporují sektory s vyšší přidanou hodnotou.
Česko mezitím přešlapuje na místě a opakuje, že „to nejde“.
Pracujeme víc. Riskujeme míň. A máme z toho horší život
Naši rodiče mohli:
- změnit práci bez strachu, že přijdou o bydlení,
- koupit byt s jedním příjmem,
- udělat chybu a přežít ji.
My dnes pracujeme déle, jsme flexibilnější, vzdělanější – a přesto žijeme opatrněji než generace před námi.
Ne proto, že bychom byli slabší.
Ale proto, že systém trestá každý krok mimo vyjeté koleje.
Pokud pracujeme víc než kdy dřív,
pokud máme technologie, vzdělání a otevřený trh,
proč si běžný člověk v Česku může dovolit míň než před třiceti lety?
A hlavně:
jak dlouho ještě budeme předstírat, že je to normální?
Zdroje:
