Článek
Když se snažím vysvětlit, co prožívám, nebo jak náročné pro mě některé situace jsou, někomu, kdo nikdy nepocítil tu bezmoc, když vám mozek začne žít vlastním životem, je to jako snažit se popsat barvy člověku, který nikdy neviděl. Slova prostě nestačí.
Jediné, co si člověk s psychickou nemocí přeje, je vést normální život. A k tomu patří i mít práci – pravidelně někam chodit, finančně se postarat sám o sebe, být soběstačný. Kdybych si mohla dovolit snít, chtěla bych se i profesně rozvíjet, vzdělávat se, abych jednou mohla mít na výběr. V těch lepších obdobích bych na to měla. Vystudovala jsem, něco umím, a dokonce mám i co nabídnout.
Jenže problém toho, proč někteří lidé s psychickou nemocí mají problém do práce dojít, není v tom, že by nechtěli. Oni prostě nemůžou. Tělo jim to nedovolí. Ve svých nejhorších epizodách jsem zažívala stavy naprostého vypnutí.
Rodina vám říká, že byste měli vstát, dát si sprchu nebo něco sníst. Jenže vaše hlava to všechno vyhodnotí jako nepodstatné a zbytečné. Fungujete jen na autopilota v režimu (ne)žití. Ležíte v posteli, nepoznáváte se, bojíte se ani nevíte čeho. Jste sami se svým stavem, ve vaší hlavě není jediné místo, kde by byl klid. Není kam utéct. Práce? V takové chvíli naprosto nemyslitelná. Když ztratíte zájem i o jídlo nebo o lidi kolem sebe, připadáte si, jako byste už jen leželi a čekali, až umřete.
Celý tenhle proces vás poznamená. Jakmile jednou zažijete tohle úplné vypnutí, už nikdy svému tělu nedokážete stoprocentně věřit. Od malička jsem slýchala, že když člověk chce, zvládne cokoliv. Stačí odhodlání a oběť – čas, studium, trénink… Jenže když vám jednou v ordinaci přidělí diagnózu začínající na písmeno „F“, už navždy budete muset brát ohled na „kamarádku“, která se vás nikdy úplně nevzdá. Někdy se připomene jen zdálky, po letech, ale jindy se k vám nastěhuje a zabydlí se na dlouhou dobu.
