Článek
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Seděla jsem v ordinaci a poslouchala verdikt: „To, co popisujete, je deprese.“ Tato slova jsem slyšela, zatímco jsem seděla na židli, která byla pro mě už tak pomyslně vratká – a teď se zdála být zcela bez nohou. Ještě jsem netušila, že tohle slovo neslyším poprvé a že se nestane jen pouhým odstavcem v mém spisu v kartotéce.
Říkají, že nemoc vás nedefinuje. Že jste pořád stejný člověk. Ale to není pravda. Najednou musíte přemýšlet jinak, žít jinak. Musíte plánovat svůj život s omezeními, protože jinak vás nemoc zlomí. Už nemůžete jen tak ignorovat únavu, přepínat se, jít přes hranice. Ne, pokud se nechcete ocitnout znovu na dně.
Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Že stačí pevná vůle. Že se budu snažit víc, budu se přemáhat a najdu cestu zpátky. Ale pak mi došlo, že tohle není něco, co se dá vyléčit jako chřipka. Můžu mít odhodlání, můžu chtít, můžu se snažit. A přesto někdy ráno prostě nevstanu z postele. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože tělo i mysl odmítají spolupracovat. Ta nekoordinace je děsivá.
Svět kolem mě se dál točí. Lidé nechápou. „Musíš se snažit víc.“ „To je jen v hlavě.“ „Zkus pozitivní myšlení.“ Jenže co když mozek nefunguje tak, jak by měl? Co když žádné „snažení se víc“ nestačí? A tím se dostáváte do kruhu sebeobviňování a sebenenávisti, protože vždy přijde propad, vždy se něco nevydaří a musíte znovu přehodnotit své síly.
S duševním onemocněním se svět změní. Najednou jste jiní. Ať chcete, nebo ne. Možná se naučíte maskovat, možná si najdete způsoby, jak fungovat. Ale už nikdy to nebude jako předtím. Už vždycky budete ti, kdo musí dávat pozor. Ti, kdo si musí vybírat, co zvládnou a co už je moc.
A přesto… I když je světlo v nedohlednu, někde tam je. Možná jen nesvítí tak jasně, jak bychom chtěli. Možná si ho musíme zapalovat sami, kousek po kousku. A možná to nikdy nebude jednoduché. Ale to neznamená, že nemůžeme jít dál. I když nás svět možná nikdy nepochopí, pořád jsme tady. A to něco znamená.
