Článek
Bylo to doma, s bábovkou, čajem a výměnou dárků: já jí koupil nové pantofle, ona mně nový kartáček na zuby. Romantika jak z francouzského filmu… jen bez vína, bez Paříže a s realitou českého důchodu.
Třicet let je dlouhá doba. To není vztah, to je životní projekt. A po takové době už partnera nevidíte růžovýma brýlema. Vidíte ho s dioptriema, ideálně bifokálníma. Každé ráno vedle sebe vstáváte a víte, že tohle je ten člověk, co zná vaše nejtajnější slabosti – a už je dávno přestal komentovat. No dobře, skoro přestal.
Pamatuju si, jak jsme spolu kdysi chodili za ruce po parku. Teď spolu chodíme do drogerie. Ona si vybírá šampon, já koukám na vystavený tlakoměry. Před třiceti lety jsme mluvili o snech a budoucnosti. Dneska se hádáme, kdo zapomněl koupit toaleťák.
Ale víte co? Je v tom něco krásného. V tom tichém spiklenectví. V tom, že ti druhý donese deku, když usneš u televize. V tom, že tě zná natolik dobře, že tě rozesměje jediným pohledem – nebo tě jediným pohledem umlčí.
Nechci tvrdit, že je to vždy jednoduché. Jsou dny, kdy si lezeme na nervy tak, že bychom si navzájem poslali výpověď z manželství jen za to, jak ten druhý dýchá. Ale pak jsou chvíle, kdy si uvědomím, že bez ní bych nedokázal najít ani svoje brýle, natož smysl dne.
Třicet let manželství je jako starý dům. Vrže, sem tam zatéká, ale je plný vzpomínek, smíchu a vůně ranní kávy. A v tom domě je někdo, kdo vás viděl ve všech stavech – a přesto si ještě pamatuje, proč vás kdysi miloval.
Takže ne, není to dokonalé. Ale je to naše. A já bych neměnil. Tedy… možná jen ty pantofle. Fakt jsou hrozný.
