Článek
Když se člověk rozhlédne po Evropě, vidí snahu – snahu být ekologický, udržitelný, šetrný. Green Deal, investice do obnovitelných zdrojů, snižování emisí, přísnější limity pro automobilky, energetická efektivita. Papírově to zní krásně – planeta volá o pomoc a my odpovídáme.
Jenže pak si zapnete zprávy.
Hoří lesy nejen od sucha, ale od bomb. Tankery plné ropy dál proudí, zbraně se vyrábějí ve velkém, letadla létají do bojových zón a zpět. A s každým konfliktem se do ovzduší uvolňují tuny emisí. Válka ničí půdu, vodu, život – a to bez jakýchkoliv „ekologických auditů“ nebo uhlíkových offsetů.
Není v tom rozpor? Na jedné straně Evropa zakazuje plastová brčka a chce, abychom si místo auta vzali kolo. Na druhé straně se ve světě staví na nohy těžký průmysl, aby mohl krmit obranné aliance. A i když to v některých případech dává smysl – obrana je důležitá –, stejně ve vzduchu visí otázka:
Neucpáváme děravé vědro jen stéblem trávy?
Je těžké zachraňovat planetu, když svět kolem ní hoří. A stejně tak je těžké hledat rovnováhu mezi ochranou přírody a ochranou lidí. Ale pokud si máme říkat, že „Green Deal je cesta vpřed“, možná je čas položit si jednu nepříjemnou otázku:
Jde to vůbec bez míru?
