Článek
Těhotenství mění všechno. Nejen tělo, ale hlavně mysl. Najednou začnete přemýšlet úplně jinak, začnete si všímat detailů, které by vám dřív nepřišly důležité. A hlavně – začnete mít strach.
Mám přítele rok a půl, čekáme spolu dítě. Těší se, nikdy mi nedal pocit, že by ho nechtěl. Jenže… pořád nebydlíme spolu.
A já se bojím. Bojím se, že zůstanu sama.
Má na mě čas, nebo ne?
Přítel pracuje na sebe, od rána do večera. Vidíme se, když má čas. Jenže já už neřeším jenom nás dva – za pár měsíců tu bude někdo třetí. A když se pár dní nevidíme, vyčítám mu to. Protože co když jednou nebude mít čas ani na dítě?
Co když se nikdy nenaučí dělit svůj čas mezi práci a rodinu?
Bojím se zbytečně, nebo oprávněně?
Rozum říká: Neboj se, řešíte bydlení, stěhuje se k tobě, dítě chce. Jenže strach je silnější. Co když až bude bydlet se mnou, zjistíme, že to nefunguje? Co když si na mě najde méně času, než mám teď?
Nechci být hysterická. Nechci na něj tlačit víc, než už tlačím. Ale můžu mu vůbec věřit, že to zvládne?
Je to jen hormonální bouře, nebo varovný signál, že něco není v pořádku?
